Okresní soud v Mělníku 20 C 97/2026-82 – Náklady řízení

Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že dne , datum, žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně (společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a. s., IČ , IČO, , nyní , právnická osoba, .) uzavřela smlouvu o půjčce č. , hodnota, . Na jejím základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, , přičemž byla sjednána roční úroková sazba ve výši 7,9 %, a žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku v 96 měsíčních splátkách po , částka, , které měly být hrazeny formou inkasa z účtu žalované. Splatnost první splátky byla sjednána na , datum, . Úvěruschopnost žalované byla řádně zkoumána její lustrací ve veřejně dostupných databázích BRKI, NRKI a SOLUS. Žalovaná celkem uhradila , částka, . Žalovaná však úvěr následně nesplácela řádně a včas. Právní předchůdkyně žalobkyně jí na tuto skutečnost upozornila a poskytla jí třicetidenní lhůtu k nápravě. Žalovaná však ničeho neučinila, proto došlo k , datum, k zesplatnění úvěru. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalovanou částku představuje jistina ve výši , částka, , poplatky za upomínky v částce , částka, , smluvní úrok splatný k , datum, v částce , částka, , úrok z prodlení splatný k , datum, v částce , částka, , zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou dne , datum, , avšak bez úspěchu.2. Žalovaná se ve věci omezila na tvrzení, že úvěrovou smlouvu uzavřela kvůli bývalému příteli. Dluhy fakticky nejsou její. Úvěr si vzala pro bývalého přítele, který jej měl splácet za ni, což z počátku také činil. Neví, jak situaci řešit, musela by se s bývalým přítelem domluvit. Zdůraznila, že nárok žalobkyně není schopna uhradit. Její finanční situace jí umožňuje splácet dluh maximálně po , částka, měsíčně.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dne , datum, rámcovou smlouvu o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb a následně téhož dne také smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Smlouvou o úvěru strany sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalované částku , částka, , přičemž žalovaná jí vrátí poskytnutou částku společně s úrokem ve výši 7,9 % ročně v 96 měsíčních splátkách po , částka, . Pojištění nebylo sjednáno. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a sazebníky právní předchůdkyně žalobkyně. Podle sazebníku činí poplatek za odeslání upomínky částku , částka, /viz smlouva na č. l. 13 spisu, výpis OR na č. l. 12 spisu, návrh na uzavření smlouvy na č. l. 19-20 spisu a č. l. 50-51 spisu, všeobecné obchodní podmínky v elektronickém systému CEPR, produktové podmínky v elektronickém systému CEPR, sazebník investičních nástrojů a služeb na č. l. 18 spisu, akceptace návrhu na č. l. 21 spisu, sazebník - účty na č. l. 16 spisu, sazebník – úvěrové podmínky na č. l. 17 spisu/. Žalovaná úvěr v částce , částka, čerpala a následně splácela, přičemž uhradila , částka, /viz přehled zůstatků v elektronickém systému ISAS, výpisy z účtu k jednotlivým splátkám úvěru v elektronickém systému ISAS (odpovídají tabulce dodané žalobkyni v rámci doplnění žaloby na č. l. 38-40 spisu) /. Později se ale žalovaná dostávala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila a žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne , datum, /viz prohlášení na č. l. 22 spisu, seznam na č. l. 23 spisu/. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , což bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným dne , datum, /viz smlouva o PP na č. l. 14 spisu, seznam PP na č. l. 15 spisu, potvrzení úplaty na č. l. 24 spisu, oznámení o PP na č. l. 25 spisu, seznam na č. l. 26 spisu/. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, /viz výzva plnění na č. l. 27-28 spisu, podací lístek na č. l. 29 spisu/. Žalovaná ke svým stávajícím majetkovým poměrům doložila výplatní pásku za duben 2026, z níž vyplývá, že její čistý měsíční příjem dosahoval částky , částka, . Z výplatní pásky zároveň vyplývá, že jsou vůči žalované prováděny srážky na ostatní přednostní pohledávky ve výši cca , částka, . Soudu je přitom z úřední činnosti dále známo, že vůči žalované jsou vedeny exekuce (mj. na vymožení dluhu vůči , právnická osoba, . ve výši , částka, s příslušenstvím) /viz výplatní páska žalované na č. l. 64 spisu, pověření soudního exekutora na č. l. 60-61 spisu/. Žalovaná dále doložila nájemní smlouvu, v níž je žalovaná uvedena jako nájemce s tím, že nájemné je aktuálně sjednáno ve výši , částka, měsíčně /viz e-mailová komunikace k pronájmu bytu na č. l. 65 spisu, dodatek k nájemní smlouvě na č. l. 66-67 spisu, nájemní smlouva na č. l. 68-77 spisu/. Dále je soudu z úřední činnosti známo, že jí byla stanovena vyživovací povinnost v částce , částka, měsíčně (viz rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).4. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění ke dni rozhodné skutečnosti.5. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).11. Soud předně k argumentaci žalované, že smlouvu uzavřela ve prospěch svého přítele, kterému peníze poskytla, uvádí, že tato skutečnost nebyla pro posouzení věci relevantní. Úvěrový vztah vznikl mezi právní předchůdkyní žalobkyně a přímo žalovanou. To, jak žalovaná s penězi dále naložila, je již otázkou dohody mezi ní a jejím přítelem, přičemž se jedná o samostatný smluvní vztah.12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti nicméně soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud se předně zabýval otázkou, zda byla sporná úvěrová smlouva uzavřena řádně, a to po posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomuto posouzení je soud povinen přistoupit ex offo i bez uplatnění relevantní námitky. Po provedeném dokazování musí soud konstatovat, že úvěruschopnost žalované řádně posouzena nebyla, respektive v řízení nebylo prokázáno, že by se tomu tak stalo. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , čj. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.13. Ve vztahu k žalované pohledávce bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru a následně žalované poskytla jistinu úvěru ve výši , částka, . Soud nicméně na základě provedeného dokazování nemohl učinit závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila řádně úvěruschopnost žalované. Žalobkyně sice tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, kterou ověřovala ve veřejně přístupných databázích BRKI, NRKI a SOLUS. Soudu však k prokázání lustrace žalované v databázích ničeho nedoložila ani nepředložila žádné jiné listiny, které by obsahovaly údaje o majetkových poměrech žalované. Není tak zřejmé, z jakých majetkových poměrů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, resp. Na základě jakých údajů o příjmech a výdajích žalované uzavřela, že v době uzavření smlouvy byla žalovaná úvěruschopná. Přestože se žalobkyni dostalo poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., žalobkyně žádná další doplnění důkazů neučinila. Ve svém podání ze dne , datum, sice navrhla k důkazu „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta vč. příloh“ tyto důkazy však soudu nepředložila. Při jednání konaném dne , datum, pak soudu potvrdila, že je k dispozici nemá. S ohledem na uvedené soudu nezbylo než konstatovat, že příjmy ani výdaje žalované v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně nebyly známy. Právní předchůdkyně žalobkyně tak porušila povinnost stanovenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, jejíž důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a redukce nároku žalobkyně na holou jistinu spotřebitelského úvěru. Co se týče obecné argumentace žalobkyně, že je nutné přihlédnout k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o úvěr se standardními parametry poskytnutý renomovanou bankovní institucí, a nikoliv o úvěr poskytnutý subjektem s nebankovního sektoru, musí soud uvést, že tato skutečnost nemá na posouzení splnění povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vliv. Byť se soud do určité míry s argumentací žalobkyně ztotožňuje v tom smyslu, že u renomovaných bankovních ústavů poléhajících důsledné kontrole ČNB lze předpokládat důkladnější přístup ke zpracování žádostí o úvěr, povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatelů o úvěr dopadá na všechny poskytovatele spotřebitelských úvěrů, a to včetně zavedených bankovních domů. Soud navíc musí zdůraznit, že v posuzovaném případě se jednalo o úvěr dosahující značné výše. V takovém případě je nutné tím spíše trvat na řádném posouzení úvěruschopnosti žadatele. Soud proto považuje za vhodné dodat, že i pokud by bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila před uzavřením smlouvy o úvěru žalovanou v relevantních registrech, nebylo by možno tuto skutečnost samu o sobě považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované. Při zohlednění výše poskytovaného úvěru by bylo nutné trvat na tom, aby právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici odpovídající podklady prokazující v podstatné míře skutečné příjmy a výdaje žalované. V posuzovaném případě pak nelze přehlížet ani to, že téhož dne, kdy došlo k uzavření sporné smlouvy o úvěru, byla uzavřena rovněž rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb. Z toho vyplývá, že žalovaná byla pro právní předchůdkyni žalobkyně novým klientem, přičemž i tato skutečnost měla vést k vyšší obezřetnosti a důslednosti při posuzování úvěruschopnosti žalované. Výstupem takového důsledného prověřování by pak mělo být shromáždění dokumentů, na základě kterých by bylo možné učinit závěry o majetkové situaci žalované z hlediska její úvěruschopnosti, přičemž právě takovými dokumenty by pak mělo být také provedeno dokazování k otázce posouzení úvěruschopnosti v soudním řízení. Žádné takové důkazy však soudu předloženy nebyly.14. Vzhledem k výše uvedenému soudu nezbylo než konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy také konstatovat, že nebylo prokázáno splnění povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, či nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, nebo ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od , datum, a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.15. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši , částka, . Rovněž bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni již uhradila , částka, . Na jistině tak zbývá žalované uhradit částku , částka, . Soud proto žalobě v rozsahu dosud nesplacené částky vyhověl. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pak platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. V projednávané věci byla splněna podmínka sporu o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele. Žalobkyně se domáhala úhrady ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci, respektive byla ochotna přistoupit na úhradu ve splátkách, avšak násobně vyšších, a to minimálně , částka, . Žalovaná tvrdila, že v jejích možnostech v žádném případě není uhradit dluh jednorázově, nýbrž pouze ve splátkách, a to maximálně po , částka, , které odpovídají jejím majetkovým poměrům. Ve vztahu k majetkovým poměrům žalované bylo v řízení prokázáno, že čistý měsíční příjem žalované dosahoval za měsíc duben 2026 částky , částka, , a to po odečtení srážek na přednostní pohledávky ve výši cca , částka, . Nájemné činilo , částka, , zároveň soud z úřední činnosti zjistil, že žalované byla stanovena vyživovací povinnost v částce , částka, měsíčně. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná se nachází na hranici finančních možností. Sama nicméně uvedla, že by byla schopna splácet splátku maximálně ve výši , částka, . Soud proto zohlednil majetkovou situaci žalované a povinnost k úhradě dlužné částky jí stanovil právě v žalovanou uváděných maximálních splátkách. Takto stanovený způsob splnění povinnosti odpovídá účelu zákonné úpravy, která má v případě, že dojde k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, na zřeteli především ochranu spotřebitele, jak vyplývá mj. z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, dle které „s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“ Tím, že soud stanovil v rozsudku novou splatnost pohledávky, a to ve splátkách, tedy reagoval na možnosti žalované jakožto spotřebitelky. Splatnost dlužné částky jistiny lze pak změnit pouze postupem podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru (výrok I. tohoto rozsudku).16. V návaznosti na výše uvedené pak soud nemohl žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení ze zůstatku jistiny, neboť ve věci byla nově stanovena splatnost pohledávky do budoucna, přičemž takový postup považuje za správný rovněž Nejvyšší soud. Ten v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozvinul výše citované závěry důvodové zprávy a mj. uvedl, že „konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. by tedy žalobkyni vznikl teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy až po uplynutí doby přiměřené možnostem žalované.17. Pro úplnost soud dodává, že v posuzovaném případě nebylo ani možné, aby žalované byla povinnost k úhradě dlužné částky ve splátkách uložena pod ztrátou výhody splátek pro případ prodlení s úhradou splátek. Jak soud uvedl výše, výrokem I. tohoto rozsudku nově stanovil splatnost pohledávky pro futuro, přičemž zohlednil majetkovou a sociální situaci žalované. Žalovaná byla zavázána k tomu, aby zůstatek jistiny uhradila v pravidelných měsíčních splátkách, které odpovídají její majetkové situaci. Takový postup odpovídá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého dobu splácení zůstatku jistiny určí soud právě s ohledem na majetkovou a sociální situaci spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran. Na takto jasně vymezený postup pak navazuje také odst. 3 uvedeného ustanovení, který upravuje možnost změny doby určené rozhodnutím soudu. Ten stanoví, že ke změně doby určené rozhodnutím soudu může dojít pouze rozhodnutím soudu v případě, změní-li se možnosti spotřebitele, a nadto pouze k návrhu některé ze stran. Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, za dané situace je splatnost zůstatku jistiny stanovena do budoucna, k čemuž soud odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu včetně důvodové zprávy, zejména pak na závěr Nejvyššího soudu, dle kterého „často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran.“ Tím, že soud stanovil v rozsudku novou splatnost pohledávky, a to ve splátkách, reagoval na možnosti žalované jakožto spotřebitele. Tyto možnosti jsou pak stěžejní pro stanovení splatnosti. Splatnost / dobu ke splacení dlužné částky jistiny lze změnit pouze postupem podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by byla možnost úhrady zůstatku jistiny ve splátkách stanovena pod ztrátou výhody splátek, došlo by fakticky k obcházení uvedeného ustanovení, které jasně vymezuje, jakým způsobem (pouze rozhodnutím soudu) může být doba stanovená podle § 87 odst. 2 měněna. Pokud by tedy žalovaná nebyla v budoucnu schopna splátky ve výši , částka, hradit, nemůže být s ohledem na znění § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru možné, aby na základě této skutečnosti došlo k zesplatnění celé dlužné částky. Tím by se toto ustanovení stalo v podstatě obsoletním, neboť by byl zcela vyprázdněn jeho účel v podobě ochrany spotřebitele právě před situací, kdy by měl být povinen hradit jistinu úvěru z absolutně neplatné smlouvy v situaci, kdy to není v jeho možnostech. I s ohledem na výše citované závěry Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že zákonodárce danou úpravu přijal s cílem, aby dluhy z úvěrů, jež vznikly v důsledku porušení zákona ze strany poskytovatele úvěru, bylo spotřebiteli umožněno hradit přiměřeně k jeho skutečným možnostem. Bylo by proto také v rozporu s cílem zákona, pokud by případná změna poměrů žalované vedoucí k její neschopnosti dlužnou jistinu ve stanovených splátkách uhradit měla vést k zesplatnění celé dlužné částky. Z uvedených důvodů proto v daném případě i při zohlednění zásady speciality nelze pro stanovení podmínky řádného splácení pod ztrátou výhody splátek aplikovat § 160 odst. 1 o. s. ř. Aplikace § 160 odst. 1 o. s. ř. nadto není přiléhavá rovněž z toho důvodu, že jeho prostřednictvím se stanoví nikoli hmotněprávní lhůta (jako je tomu v případě postupu dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), ale procesní lhůta již podle hmotného práva splatného plnění. Naopak ustanovení § 160 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud postupuje, pokud sám stanovuje hmotněprávní splatnost budoucích splátek, s možností ztráty výhody splátek vůbec nepočítá.18. Soud dále nemohl vyhovět dalším žalobkyní uplatněným nárokům (částka převyšující holý zůstatek jistiny, kapitalizovaný úrok, smluvní úrok, poplatky za upomínky), neboť ty vycházely z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. V tomto rozsahu proto žalobu zamítl (viz výrok II. tohoto rozsudku).19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, respektive nečinila žádná podání ve věci, pouze se dostavila k ústnímu jednání, přičemž náhradu nákladů řízení nežádala.