48 C 158/2020-33 — Okresní soud v Mostě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 4 000 Kč, dlužné úhrady za služby 2 342 Kč, kapitalizované úroky 594,32 Kč, kapitalizované úroky z prodlení 291,42 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] mezi [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], a žalovaným, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který žalovaný řádně a včas nevrátil do splatnosti [datum] s úroky 660 Kč, odměnou za administrativní služby 800 Kč a za hotovostní inkaso 1 200 Kč, včetně životního pojištění 135 Kč. Žalovaný uhradil pouze 453 Kč platbou ze dne [datum]. Úvěruschopnost byla zkoumána, což žalovaný potvrdil ve smlouvě. Důkazní prostředky ke zkoumání nebyly přes výzvu soudu předloženy žalobkyní. 3. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 4. Žalovaný se nevyjádřil ve věci samé a k jednání se nedostavila. 5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením v části poskytnutí úvěru. Opačná situace nastala u posuzování úvěruschopnosti, kdy soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr v době, kdy vůči němu byl v září 2016 a znovu v prosinci 2017 exekutor pověřen vedením exekuce, předchozí věřitelka se při posuzování úvěruschopnosti zcela spolehla na tvrzení žalovaného, neboť nebyly soudu přes výzvu předloženy žádné důkazní prostředky k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný měl dle Karty klienta pobírat důchod 6 752 Kč, ale měl mít i další příjmy 7 400 Kč označené jako„ výživné, alimenty, příjmy z pronájmu, atd.“, tyto ale dle Karty klienta nebyly vůbec ověřovány. Je tak zjevné, že žalovanému byl úvěr poskytnut na základě ryze formálního posouzení úvěruschopnosti vycházejícího v rozhodné míře z tvrzení žalovaného dlužníka. 7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 8. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela v rozhodné míře z tvrzení žalovaného, nebyla schopna doložit soudu důkazní prostředky k posouzení úvěruschopnosti z nákladů na bydlení ve výši 500 Kč, tato částka je velmi nízká a na první pohled budí pochybnosti, přesto se s ní žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti spokojila a nijak ji dále nepřezkoumávala. Dále žalobkyně řádně nezohlednila skutečnost, že žalovanému jsou již prováděny srážky z jeho příjmů, ačkoli to musela vědět. Pokud jsou již někomu prováděny nucené srážky z příjmů, nemůže mu být poskytnut další úvěr, neboť by se tím jenom zhoršila situace dlužníka a zbytečně by se dostával do ještě hlubší dluhové pasti. Ani faktické příjmy žalovaného ve výši 7 821 Kč po srážkách neumožnovaly řádně hradit částku ve výši přibližně 1 930 Kč měsíčně. 15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel nepl