17 C 281/2021-40 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dohody o započtení pohledávek ze dne [datum], a to za [anonymizováno] dohodu ze dne [datum] v částce 12 880 Kč, kdy tuto částku měla žalovaná žalobkyni zaplatit v šesti měsíčních splátkách po částkách 2 100 Kč a částku 2 380 Kč jakožto poslední splátku. Splatnost celé této částky byla v dohodě o započtení pohledávek ze dne [datum] dohodnuta mezi žalobkyní a žalovanou do dne [datum]. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: z dohody o započtení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky této kauzy, kdy žalobkyně má vůči žalované pohledávku za [anonymizováno] dohodu ze dne [datum] ve výši 14 400 Kč a žalovaná má vůči žalobkyni nárok na výplatu mzdy ode dne [datum] do dne [datum] v částce 1 520 Kč. Z dohody o započtení pohledávek ze dne [datum] soud dále zjistil, že se smluvní strany dohodly že započítávají své vzájemné pohledávky uvedené v čl. 1 této smlouvy, kdy rozdíl pohledávek činí částku 12 880 Kč, kterou žalovaná zaplatí žalobkyni ve splátkách po částkách 2 100 Kč, a to 1. splátka dne [datum], 2. splátka dne [datum], 3. splátka dne [datum], 4. splátka dne [datum], 5. splátka dne [datum], a v částce 2 380 Kč jakožto poslední 6. splátka dne [datum], kdy v případě nedodržení termínu splatnosti i jediné splátky se celá částka stává vymahatelnou ihned, včetně úroků z prodlení. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne [datum] dohodu o započtení pohledávek, z jejíhož titulu vznikla žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 12 880 Kč, avšak žalobkyně žádnou platbu žalované neobdržela, kdy splatnost pohledávky nastala dne [datum], kdy byla splatná první splátka žalované v částce 2 100 Kč. 4. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: podle ustanovení § 1982 odst. 1 NOZ (zákona č. 89/2012 Sb.) (Započtení), dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle ustanovení § 1982 odst. (2) NOZ, započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. V praxi běžně nastávají situace, kdy věřitel a dlužník mají vůči sobě navzájem pohledávky, přičemž právě vzájemnost pohledávek je pojmovým znakem například vzájemných (synallagmatických) závazků. V jejich případě ovšem plnění, na něž má subjekt závazku právo (pohledávku), bývá jiného druhu, nežli plnění, na něž má nárok druhá strana závazkového vztahu. Odlišnou situaci představuje případ, kdy věřitel a dlužník mají vůči sobě vzájemné pohledávky, jejichž plnění je téhož druhu. Jeho předmětem tedy musí být věci druhově určené neboli, dikcí občanského zákoníku, zastupitelné (ustanovení § 499 NOZ). Mají-li tedy věřitel a dlužník vůči sobě navzájem pohledávky, jejichž plnění je téhož druhu (typicky peněžité), mohou přivodit jejich zánik započtením. Podle ustanovení § 1987 odst. 1 NOZ musí jít o pohledávky, které lze uplatnit před soudem a nejsou nejisté nebo neurčité (k tomu srov. výklad k ustanovení § 1987 NOZ). Další podmínkou je vzájemnost pohledávek, přičemž pohledávky jsou vzájemné, pokud věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé pohledávky a naopak. Podmínka vzájemnosti pohledávek ovšem není bezvýjimečná, neboť z ní zákon připouští výjimky pro případ postoupení pohledávek (podle ustanovení § 1986 NOZ, byla-li pohledávka převedena postupně na více osob jako postupníky, může dlužník použít k započtení jen svou pohledávku vůči původnímu věřiteli, tj. prvnímu postupiteli, a svou pohledávku vůči aktuálnímu věřiteli, tedy poslednímu postupníkovi). Konečně nesmí být započtení vzájemných pohledávek (i kdyby byly vzájemné a téhož druhu) zákonem zakázáno (k tomu srov. výklad k ustanovení § 1988 NOZ). Započtením zanikají vzájemné pohledávky v rozsahu, v němž se kryjí. Účinek zániku závazku (v rozsahu, ve kterém se pohledávky kryjí) nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení. K započtení nedochází automaticky, ale je třeba právního jednání, v jehož důsledku (při splnění dalších podmínek) závazek zanikne. Není-li učiněno právní jednání směřující k započtení, závazky, byť téhož druhu a kryjící se, trvají dál. K zániku závazku započtením (kompenzací) dochází předně tehdy, pokud se strany závazkového právního vztahu dohodnou na tom, že si vyrovnají vzájemné pohledávky (za předpokladu, že pohledávky subjektů závazkového vztahu jsou vzájemné - s níže zmíněnou výjimkou při postoupení pohledávky, že jde o plnění téhož druhu a že započtení nezakazuje zákon). Avšak každá ze stran závazkového vztahu v situaci, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé pohledávky a naopak, může také prohlásit vůči druhé straně, že svou pohledávku započítává proti její, neboli dosáhnout započtení jednostranným právním jednáním (adresovaným druhé straně). Přípustnost započtení - započtení je institutem soukromého práva a týká se proto jen takových pohledávek, jejichž povaha je rovněž soukromoprávní. Soudní praxe tudíž dlouhodobě zastává stanovisko, že započtení soukromoprávní pohledávky proti pohledávce veřejnoprávní (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 226/98) není možné. To je samozřejmě nutno modifikovat tím, že tato nepřípustnost je dána, nestanoví-li zákon jinak. K tomu, aby právního institutu kompenzace zavedeného v soukromém právu mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 15 [číslo], publikované v Bohuslavově sbírce pod č. Boh. A 10072/32, a podobně také rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 648/2004). Zánik závazku - zákon na právní jednání směřující k započtení klade výslovně stanovené podmínky. Právní jednání směřující k započtení podle ustanovení § 1983 NOZ nesmí být podmíněné a nesmí být také vázáno na doložení času, jinak se k němu nepřihlíží. Započtení je právním jednáním. Dlužník má (splní-li stanovené podmínky) možnost jednostranným jednáním započíst proti pohledávce jiné osoby svou pohledávku, kterou proti ní má, anebo se s ní na započtení dohodnout, jak tomu bylo v tomto projednávaném případě. Protože v důsledku jednání směřujícího k započtení závazek zaniká, není možná ani tzv. rekompenzace (kdy věřitel namítne proti pohledávce započítávané dlužníkem svou další pohledávku). Vzhledem k zániku závazku započtením v takovém případě věřitel započítává svou pohledávku proti pohledávce, která už neexistuje (protože zanikla) .Dále soud aplikoval ustanovení § 1968 NOZ, podle kterého dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Prodlení bývá obvykle charakterizováno jako bezprávné omeškaní s plněním závazku. Prodlení je tedy právním deliktem, v jehož důsledku se jednak modifikuje obsah existujícího závazku, jednak nastupují odpovědnostní následky. Závazek, u něhož došlo k prodlení, tedy nezaniká, nýbrž k němu přistupují nové povinnosti strany, která je v prodlení a nová oprávnění u strany, která je oprávněna plnění vyžadovat. Prodlení přichází v úvahu jak na straně dlužnické, tak na straně věřitelské a v obou případech je prodlení právním deliktem. Prodlení, resp. jeho důsledky, má objektivní charakter. To znamená, že se nepřihlíží k zavinění, což plyne z druhé věty komentovaného ustanovení. Dlužník je v prodlení, nesplní-li svůj dluh řádně a včas. Prodlení spočívající v opožděnosti plnění tedy předpokládá splatnost (dospělost) dluhu. Dluh je splatný v době ujednané stranami nebo jinak stanovené. Neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu (ustanovení § 1958 NOZ). Před dobou splatnosti se dlužník do prodlení dostat nemůže. Pokud dlužník v době splatnosti nabízí pouze částečné plnění, může se podle okolností dostat do prodlení buď s plněním zbývající části, nebo i s plněním celým. Přijme-li věřitel nabízené částečné plnění, ať již dobrovolně, nebo proto, že k tomu je povinen