32 C 216/2022-39 — Okresní soud v Mostě

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) soud vyhotovil tzv. zjednodušený rozsudek, neboť v dané věci se jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné. 2. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 9.735,14 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 6.950,51 Kč, dále spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 548,45 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.308,66 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru [číslo]“, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě žádosti žalovaného ze dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy o úvěru. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu, splatnost úvěru nastala ke dni [datum]. Žalovaný úvěr dle žaloby zprvu řádně splácel a za dobu trvání smlouvy uhradil právnímu předchůdci žalobce částku 5.330,01 Kč, tato částka byla pak poměrně alokována na úhradu jistiny, poplatků za poskytnutí úvěru a úroků. Dlužná částka ve výši 9.735,14 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: nesplacenou jistinou 7.308,66 Kč a smluvní pokutou 2.426,48 Kč. Žalobce se dále domáhal úhrady kapitalizovaného úroku z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Přílohy – Přílohou [číslo] – Seznam postoupených pohledávek (na čl. 27), Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podacím archem ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky. 4. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy neodstavil. 5. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdce žalobce při uzavření úvěrové smlouvy zcela rezignoval na prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil svá tvrzení o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr, nicméně nedoložil k tomu žádné důkazy. Žalobce nijak nedoložil, že jeho právní předchůdce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevycházel pouze z informací, které mu sdělil sám žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaný v této souvislosti uvedl pouze to, že je zaměstnaný s příjmem [částka] měsíčně, své pravidelné měsíční náklady vyčíslil na [částka] (bydlení a osobní náklady), použitelný měsíční příjem ve vztahu ke splácení úvěru uvedl ve výši [částka]. Právní předchůdce žalobce si tyto informace nijak neověřil, nadto zjevně neprovedl ani základní lustraci žalovaného. Soud zjistil, že proti žalovanému bylo v době před uzavřením úvěrové smlouvy vedeno jedno exekuční řízení, jedno další exekuční řízení bylo proti žalovanému zahájeno až po uzavření smlouvy o úvěru. S ohledem na zjištěnou exekuci a na nízký příjem žalovaného dospěl soud k závěru, že žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru úvěruschopný nebyl, což by právní předchůdce žalobce musel nutně zjistit v případě, že by si alespoň základním způsobem ověřil informace, které mu poskytl žalovaný, například nahlédnutím do Centrální evidence exekucí. 6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, kdy má za prokázané, že žalovanému bylo ze strany právního předchůdce žalobce vyplaceno celkem 10.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru (čímž byl celý úvěr vyčerpán), splatnost dlužné částky nastala dne [datum]. Soud má dále za prokázané, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce částku ve výši celkem 5.330,01 Kč. Soud však nemá nijak přesvědčivě prokázané to, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Úvěruschopnost žalovaného posoudil právní předchůdce žalobce zřejmě pouze z omezeného tvrzení žalovaného o svých příjmech a výdajích, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž právní předchůdce žalobce si tato tvrzení žalovaného nijak neověřil, neprovedl ani základní lustraci žalovaného v dostupných registrech, a proto nemohl zjistit, že proti žalovanému je vedeno jedno exekuční řízení, což ve spojení s nízkými příjmy žalovaného prakticky vylučuje jeho úvěruschopnost. Z uvedených důvodů soud vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako neplatně uzavřenou. Soud proto přiznal žalobci pouze částku [částka] (tj. částku, která zbývá z částky [částka], jež právní předchůdce žalobce žalovanému prokazatelně poskytl na základě neplatné úvěrové smlouvy, po odečtení částky, kterou žalovaný právnímu předchůdci žalobce uhradil). Z této částky soud zároveň uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení, a to od počátku prokazatelného prodlení. Soud tuto částku přiznal žalobci nikoli z titulu smlouvy o úvěru, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Ve zbývající části, tj. v nárocích žalobce, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy. 7. Právní posouzení věci ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy spočívalo v ustanovení § 86 odst. 1,2 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., ve spojení s ustanovením § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 8. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. 10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že:„ Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“ Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení (jak smluvních, tak zákonných). V daném případě měl žalobce úspěch menší než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.