48 C 129/2021-69 — Okresní soud v Mostě

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále jen„ soud prvního stupně“) zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem v částce [částka], s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.) a náklady řízení v částce [částka] k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.). Dále rozhodl, že povinnosti uložené ve výrocích II. a III. rozsudku je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu (výrok IV.). 2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka], pojistného [částka], poplatků [částka], smluvní pokuty [částka], smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení na podkladě tvrzení, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně - [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a žalovanou byla uzavřena dne [datum] smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem do výše [částka]. Žalovaná čerpala úvěr do výše [částka] kreditní kartou naposledy dne [datum]. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná čerpala od právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ve výši [částka] a uhradila pouze částku [částka]. Ohledně poměrů žalované zjistil, že je invalidní důchodkyně III. stupně, pobírá pouze dávky hmotné nouze, v září 2020 bydlela na ubytovně, v minulosti konzumovala nadmíru alkoholu, má poškozený organismus a problémy s pamětí. V současné době je bezdomovec, neboť z ubytovny jí vyhodili. Dávky hmotné nouze ve výši [částka] jsou žalované vypláceny k rukám [stát. instituce], který jí je následně postupně vyplácí. Tato zjištění učinil soud prvního stupně z výslechu žalobkyně a z vyjádření zaměstnankyně [stát. instituce]. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, když neověřila její příjem ani zaměstnání a vycházela pouze z tvrzení žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná poznala svůj podpis na úvěrové smlouvě a prodejce podrobně popsal běžný způsob uzavírání úvěrových smluv, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná podepsala smlouvu o úvěru, čímž potvrdila převzetí předmětu koupě ([anonymizováno]), přestože si na uzavření smlouvy či koupi [anonymizováno] nepamatuje. Pro závěr, že žalovaná smlouvu uzavřela, svědčí podle názoru soudu prvního stupně i skutečnost, že uhradila splátku [částka] a zbytek kontokorentního úvěru nevyužila. 4. Z hlediska právního posouzení shledal soud prvního stupně úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) s tím, že ohledně částky [částka] se žalovaná ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně obohatila (převzetím [anonymizováno]). Proto soud prvního stupně žalobě ohledně částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] vyhověl (výrok II.) a zamítl žalobu v části převyšující bezdůvodné obohacení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně výrokem III. rozsudku dle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že převážně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka], představující náhradu za zaplacený soudní poplatek a nákladů právního zastoupení (odměna a náhrada hotových výdajů dle advokátního tarifu, včetně DPH). 5. O lhůtě k plnění rozhodl soud prvního stupně výrokem IV. rozsudku podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu a § 87 odst. 1, poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že s ohledem na majetkové poměry žalované, žijící na ulici, jejímž jediným měsíčním příjmem je částka životního minima ve výši [částka], jí umožnil splácet dlužnou částku po [částka] měsíčně pod ztrátou výhody splátek. 6. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku IV., o lhůtě k plnění, podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že nesouhlasí s plněním dlužné částky včetně nákladů řízení v měsíčních splátkách po [částka], neboť tímto postupem soudu prvního stupně došlo k neúměrnému zvýhodnění žalované. S ohledem na výši dluhu včetně nákladů řízení není pro žalobkyni akceptovatelné, aby žalovaná hradila dluh formou měsíčních splátek. Pokud by byla dodržena výše splátek, uhradila by žalovaná dluh za 10 let. Z rozhodovací praxe soudů přitom vyplývá, že splátky jsou dlužníkům ukládány v takové míře, aby pohledávka včetně příslušenství byla uhrazena v maximálně 24 měsíčních splátkách. Žalované byla navíc dle názoru žalobce poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby dluh uhradila, když dluh byl zesplatněn již v únoru 2021 a žalovaná byla opakovaně vyzývána a upomínána. Vytýkala soudu prvního stupně, že vycházel toliko ze sociální situace žalované, aniž by uvedl konkrétní důkazy osvědčující nepříznivou sociální situaci žalované. Případnou alkoholovou minulost žalované nelze klást žalobkyni k tíži, rovněž nelze žalovanou zvýhodňovat vůči jiným dlužníkům, kteří splátky z důvodu alkoholové minulosti nemají. Žalobkyně upozornila, že se institutu splátek nebrání, ovšem splátky musí být přiměřené. Odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 575/2014, z něhož vyplývá, že každé prodloužení obecné lhůty k plnění musí být uvážlivé s ohledem na ekonomickou a sociální situaci dlužníka a zájem věřitele na plnění ze strany dlužníka v přiměřené době. Navrhla zrušení napadeného výroku rozsudku. 7. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen„ o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu, k projednání odvolání nenařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným. 8. Výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny, a proto nebyly předmětem přezkumu odvolacím soudem a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). 9. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. 10. Citované ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud je zásadně povinen lhůtu k plnění stanovit v délce tří dnů od právní moci rozsudku a určení delší lhůty, jakož i povolení splátek, je vždy výjimkou z této zásady a je svěřeno volné úvaze soudu. Při řešení otázky povolení splátek či určení delší lhůty k plnění je třeba hodnotit nejen sociální a majetkové poměry toho, jemuž se povinnost k plnění ukládá, ale i konkrétní okolnosti případu a postavení a oprávněné zájmy toho, jemuž má být přisouzená částka plněna. Soud je totiž současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení s placením dlužné částky, neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka. Soudní praxe se ustálila na tom, že prodlužuje-li soud lhůtu k zaplacení dlužné částky, neměla by zpravidla být delší než tři měsíce, výjimečně lze uvažovat o prodloužení na dobu jednoho roku. Také splátky musí být nastaveny v takové výši, aby nejpozději do jednoho roku došlo k zaplacení dluhu. 11. Odvolací soud při úvaze o možnosti určit lhůtu k plnění přisouzeného peněžitého dluhu včetně nákladů řízení delší než třídenní, popř. stanovit plnění ve splátkách, vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná je nemajetná, pobírá pouze dávky hmotné nouze ve výši [částka] měsíčně a žije na ulici bez nároku na jakékoli sociální dávky. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že není na místě žalované povolit plnění dluhu přesahujícího částku [částka] ve splátkách po [částka] měsíčně, jak rozhodl soud prvního stupně, neboť takové rozhodnutí představuje neúměrné zvýhodnění žalované na úkor žalobkyně. Při takto nastavených splátkách by rozhodně nedošlo k zaplacení dluhu do jednoho roku, jak vyžaduje soudní praxe, nýbrž nejdříve za 10 let za předpokladu řádného a včasného spl