50 C 187/2021-43 — Okresní soud v Mostě

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. 1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 3 000 Kč, náklady spojené s vymáháním dlužné částky ve výši 450 Kč a 650 Kč za zaslání upomínek, náklady inkasního řízení ve výši 1 500 Kč, smluvní pokuty 2x 450 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 204 Kč, to vše z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč dne [datum], který byl splatný dne [datum]. Totožnost žalovaného byla ověřena zaslanou kopií občanského průkazu a zasláním 1 Kč ověřovací platby. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes zaslání upomínek. 2. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání. 3. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 4. Na jejichž základě soud konstatuje, že jediné, co svědčí pro souhlas žalovaného s obsahem konkrétní úvěrové smlouvy, je tvrzení žalobkyně. Kopie občanského průkazu a daňového přiznání žalovaného za rok 2020 a zaslání 1 Kč neprokazuje souhlas žalovaného s konkrétní úvěrovou smlouvou. Soud proto po provedeném dokazování dospěl k závěru o skutkovém stavu, kdy nemá za prokázané, že mezi žalovanou a žalobkyní došlo k uzavření tvrzené úvěrové smlouvy. Z provedených listinných důkazních prostředků nijak nevyplývá, že to byl konkrétně žalovaný, kdo měl uzavřít úvěrovou smlouvu, pouhé poskytnutí osobních údajů či kopie daňového přiznání není ověřením totožnosti. Údaje o číslu účtu a osobní údaje žalovaného mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti. Smlouva nebyla žalovaným podepsána a soud tak nemá za prokázaný ani obsah smlouvy, se kterým žalovaný údajně souhlasil. To, že žalobkyně tvrdí, že žalovaný podepsal smlouvu elektronicky, nepovažuje soud za prokázání toho, že tento úkon žalovaný skutečně učinil. Soud tak nemá najisto postavené ani to, že žadatelem o úvěr byl skutečně žalovaný. Jinak řečeno, není jisté, zda a s kým byla smlouva o úvěru uzavřena. Soud se tak zaobíral tím, zda byla úvěrová jistina ze smlouvy o úvěru vyplacena žalovanému a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud zjistil, že majitelem předmětného účtu je žalovaný. Soud proto vyšel z toho, že na straně žalovaného, nebylo-li prokázáno uzavření úvěrové smlouvy, došlo k bezdůvodnému obohacení. Jelikož žalobkyně neprokázala odeslání výzev žalovanému, vyšel soud z toho, že dluh se stal splatný doručením žaloby žalované. Soud proto přiznal žalobkyni jistinu ve výši 3 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl, neboť poplatky jsou účtovány na základě smlouvy, jejíž uzavření nebylo prokázáno. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 6. Co se týče právního posouzení soud vycházel z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od 1. 1. 2014, který mimo jiné stanoví, že:„ … řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. …“ Soud proto s ohledem na vznik právních poměrů věc posoudil dle právní úpravy zák. č. 89/2012 Sb. 7. V rámci právního posouzení věci v části bezdůvodného obohacení soud vycházel z ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. 8. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě týkající se jistiny a tato jsou zcela v souladu s právní úpravou, vyhověl soud podané žalobě v rozsahu jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Co se týče dalších žalovaných částek, jelikož se nepodařilo prokázat uzavření úvěrové smlouvy, soud žalobu v této části zamítl. 10. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v převážné výši neúspěšná a žalovanému pro nečinnost žádné náklady nevznikly.