Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši , částka, , poplatky za sjednání úvěru ve výši , částka, , smluvní úrok kapitalizovaný v částce , částka, , se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. AD30D / 884415 ze dne , datum, mezi žalovaným a společností Emma´s credit s.r.o. (dále jen „původní věřitel“), jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, , který žalovaný řádně a včas nehradil. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku , částka, .2. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.3. Žalovaný se přes výzvu nevyjádřil ve věci samé.4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě souhlasu účastníků řízení dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poté co žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a předložení všech důkazních prostředků k posouzení úvěruschopnosti žalované strany, včetně upozornění na možnost neúspěchu ve sporu v případě nevyhovění výzvě soudu. Zároveň soud účastníky řízení ve výzvě dle § 115a o. s. ř. výslovně poučil o tom, že se bude v rámci rozhodnutí podrobně zabývat posouzením úvěruschopnosti žalované strany. Žalobkyně po tomto poučení neprojevila zájem o nařízení jednání. Níže uvedené posouzení věci tak nemůže být pro žalobkyni překvapivé.5. Na základě předložených listin zjistil soud následující skutečnosti.6. Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, prokazuje, že byla uzavřena mezi původním věřitelem a žalovaným dne , datum, smlouva, předmětem byl úvěr ve výši , částka, žalovanému. Splatnost úvěru byla sjednána jednorázovou splátkou ve výši , částka, splatnou do 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Sjednaný úrok činil , částka, , poplatky pro případ prodlení činily , částka, .7. Potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, prokazuje, že na účet žalovaného byla dne , datum, odeslána částka , částka, na základě úvěrové smlouvy.8. Sdělení od společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, prokazuje, že žalovaný obdržel dne , datum, platbu úvěru ve výši , částka, na svůj bankovní účet uvedený v úvěrové smlouvě.9. Informace o vlastníkovi prokazují, že žalobce disponoval informacemi o 1 bankovním účtu vedeném na jméno žalovaného, avšak bez bližší identifikace, a to běžný účet se zůstatkem , částka, .10. Dopis ze dne , datum, žalovanému je oznámením o postoupení pohledávky, dopis ze stejného dne je předžalobní upomínkou.11. Podací lístek ze dne , datum, prokazuje odeslání dopisu žalovanému.12. Dílčí smlouva o postoupení pohledávky ze dne , datum, mezi původním věřitelem a žalobkyní a Seznam postoupených pohledávek prokazují, že byla postoupena pohledávka žalobkyni.13. Formulář pro informace o spotřebitelském úvěru k úvěrové smlouvě neobsahuje žádné podstatné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.14. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením, na která soud odkazuje, vyjma toho, že došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu a došlo k čerpání úvěru ve výši , částka, , přičemž následné splátky žalovaného činily celkem , částka, . Přes výzvu soudu nebyly označeny žádné důkazní prostředky k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru a nebylo tak prokázáno, že by původní věřitel jakýmkoliv způsobem prověřil údaje o příjmech či výdajích žalovaného. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně.16. Podle § 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS., dále jen „směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.21. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy.22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče naopak předpokládá, že údaje sdělené spotřebitelem budou ověřeny nebo objektivně podloženy.23. Na tento závěr navázal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, v němž zdůraznil, že nesplnění povinnosti poskytovatele řádně prověřit schopnost spotřebitele úvěr splatit má za následek neplatnost smlouvy. Z tohoto rozhodnutí současně plyne, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti si lze jen obtížně učinit komplexní úsudek o celkových poměrech spotřebitele a jeho schopnosti úvěr splácet.24. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/2013 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.25. Význam této povinnosti zdůraznil také Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Podle Ústavního soudu má povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet nejen individuální rozměr ve vztahu ke konkrétnímu dlužníkovi, ale i širší společenský význam, neboť předlužení spotřebitele může vést k závažným sociálním dopadům. Nezkoumá-li obecný soud, zda poskytovatel při poskytnutí spotřebitelského úvěru schopnost dlužníka splácet skutečně prověřil, může tím zasáhnout do práva spotřebitele na soudní ochranu. Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. I. ÚS 2636/25, aproboval závěr, že poskytovatel nemůže při posuzování úvěruschopnosti spoléhat toliko na nedoložená prohlášení spotřebitele o příjmech a výdajích, aniž by tyto údaje odpovídajícím způsobem ověřil.26. Ve věci sp. zn. C-755/22., 62022CJ0755, uvedl Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 v odstavci 46 a následujících odůvodnění, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Ve světle tohoto dvojího účelu již Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na zásadní význam, který má tato povinnost v kontextu směrnice 2008/48, může být její porušení sankcionováno v souladu s vnitrostátním právem zánikem nároku věřitele na úroky v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg),C‑303/20, EU:C:2021:479, body 39 a 40]. Kromě toho Soudní dvůr již ve věci týkající se téže vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná v původním řízení, rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 30). Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.27. Nevyšší soud v usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022 potvrdil, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti, a to přestože dojde ke kontrole výše existujících splátek předchozích úvěrů.28. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.29. V rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.30. Tyto závěry Nejvyšší soud zopakoval rovněž v usnesení ze dne 26. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3267/2025. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud současně výslovně vypořádal s odkazem na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a uzavřel, že uvedené rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. O takovou situaci však v případech, kdy je spotřebitel z úvěrové smlouvy žalován pro nesplacený dluh, nejde. Rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 proto nelze vykládat tak, že by v běžném sporu o zaplacení nesplaceného spotřebitelského úvěru oslabovalo povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy řádně zjistit a ověřit úvěruschopnost spotřebitele. Naopak usnesení sp. zn. 33 Cdo 3267/2025 potvrzuje, že v takové situaci zůstává rozhodující, zda poskytovatel před poskytnutím úvěru disponoval dostatečnými, ověřenými a aktuálními informacemi o příjmech, výdajích, závazcích a celkových poměrech spotřebitele.31. Pozdější průběh splácení proto nemůže nahradit chybějící či nedostatečné předsmluvní posouzení úvěruschopnosti. Skutečnost, že žalovaná strana po určitou dobu plnila, sama o sobě neprokazuje, že žalující strana již před uzavřením smlouvy disponovala nezbytnými, spolehlivými a ověřenými informacemi umožňujícími závěr, že žalovaná strana bude schopna úvěr řádně splácet po celou dobu trvání závazku. Nad následné splácení úvěru mohlo být činěno např. z prostředků získaných z navazujících úvěrů, tj. vznikem tzv. dluhové spirály.32. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně, dostatečně a s odbornou péčí posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru. Žalobkyně přes výzvu soudu neoznačila jakékoliv důkazy dokládající, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěru. Nebylo tak prokázáno, že původní věřitel měl dostatečný a spolehlivý podklad pro závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet ve sjednaných splátkách, aniž by tím byla ohrožena úhrada jeho běžných životních potřeb a ostatních závazků. Úvěr tak byl poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ze shora uvedených důvodů neplatná dle § 87 odst. 1 z. s. ú.33. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.34. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalující straně se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny , částka, , uhrazeno bylo , částka, . Soud proto uložil žalované straně uhradit žalující straně obohacení ve výši rozdílu v souladu s § 87 z. s. ú. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 17,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.36. Soud účastníkům, resp. zástupcům účastníků, automaticky zašle následně rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do datové schránky, mají-li ji zřízenou. Není třeba o to žádat.