12 C 197/2021-48 — Okresní soud v Nymburce

1. Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení peněžitého plnění v částce 4.800 Kč jako dlužné jistiny ve výši 4.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 2.000 Kč za období od [datum] do [datum], to vše dle smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Úrok z prodlení požadovala žalobkyně ze žalované částky od [datum] s tím, že splatnost nastala dne [datum] a žalovaný tyto závazky neuhradil. 2. V řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně dohodla se žalovaným, že mu přenechá finanční prostředky v částce 4.000 Kč a ten jí tyto vrátí do [datum] a zaplatí úroky v částce 800 Kč. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem, příjmením a datem narození. Bylo prokázáno, že žalobkyně částku 4.000 Kč převedla bezhotovostně na účet žalovaného. Žalobkyně poměry žalovaného zkoumala na základě jím sdělených informací, lustrace v nebankovním registru a výplatních lístků za období červenec až září 2018. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalované pohledávky dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému dne [datum] 3. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (OZ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 586 odst. 1 OZ je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2). 5. Podle ustanovení § 419 OZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), v platném znění, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. předpokládá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posuzuje přitom zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá cit. zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle ustanovení § 2991 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle ust. § 1958 odst. 2 OZ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 11. Podle ust. § 1968 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Podle ust. § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že se v dané věci jednalo o vztah mezi poskytovatelem spotřebitelského úvěru a spotřebitelem ve smyslu shora citovaných ustanovení, neboť v případě žalobkyně šlo o osobu nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a v případě žalovaného se jedná o fyzickou osobu, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Na závazkový vztah mezi žalovaným a žalobkyní tak dopadá mimo jiné i shora citované ust. § 86 ZSÚ. 14. Soud se v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2006 Sb., zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnosti stanovené v ustanovení § 86 cit. zákona. Za rozhodující považoval soud skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Soud přitom vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 o tom, že věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). 15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně, když si v podstatě jen prověřila, zda je žalovaný zaměstnán a jaký je jeho měsíční příjem. Žalobkyně pak žádným způsobem neprovedla náležité zhodnocení rozpočtu žalovaného. Nezjišťovala, jaké má žalovaný konkrétní závazky a pravidelné výdaje (inkaso, nájem), jaké jsou jeho rodinné poměry, zda má nějaké vyživovací povinnosti a podobně. Žalobkyně si neověřila ani finanční poměry žalovaného prostřednictvím výpisu z účtu, aby ověřila, zda se žalovaný v předcházejícím období v okamžik uzavření smlouvy žalovaný dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě nelze posoudit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně je přitom povinna vzít v potaz nejen stávající situaci, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Žalobkyně tak neměla podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/20016 Sb. žalovanému úvěr poskytnout. 16. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] uzavřená mezi účastníky je neplatná. Soud proto dále postupoval podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 4.000 Kč. Pokud tedy žalovaný dosud nic neuhradil, má žalobkyně ve smyslu ust. § 2991 OZ právo na zaplacení částky 4.000 Kč. Povinnost žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení v této výši se stala splatnou dne [datum], a to v návaznosti na lhůtu, kterou stanovila žalobkyně žalovanému pro uhrazení dlužné částky dopisem ze dne [datum]. Od [datum] je tak žalovaný s plněním své povinnosti v prodlení. Soud proto co do částky 4.000 Kč žalobě vyhověl, a to i pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit z přiznané částky úroky z prodlení v zákonné výši od [datum], neboť v té době byl žalovaný již prokazatelně v prodlení. Přiznaná výše úroků z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok I. tohoto rozsudku). 17. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo, než žalobu ve zbývající části zamítnout. Žalobkyní uplatňované nároky na smluvní úroky z prodlení, smluvní poplatky a smluvní pokuty jsou závislými na existenci platného závazku hlavního, tedy smlouvy o úvěru. Pokud není tento hlavní závazek platný, nemohou bez