12 C 254/2021-30 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši 56.148,52 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 55.000 Kč, který se zavázala splatit ve splátkách ve výši 3,53% ze sjednaného rámci měsíčně. Úvěr byl úročen sazbou 27,88% ročně. Žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dne [datum]. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny ve výši 55.000 Kč, poplatků za pojištění ve výši 518,52 Kč, nákladů na vymáhání 130 Kč a smluvní pokuty 500 Kč. Dále tvrdila, že do prodlení se žalovaný dostal následující den po zesplatnění, od tohoto okamžiku požadovala z dlužné jistiny vedle smluvního úroku i úroky z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalobkyně je obchodní společností oprávněnou poskytoval spotřebitelský úvěr. 4. Ze smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní vč. úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně se dne [datum] písemně dohodla se žalovaným, že poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši úvěrového rámce v částce 55.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve splátkách ve výši 3,53% ze sjednaného rámci měsíčně. 5. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný měl ke dni uzavření úvěrové smlouvy dluhy z úvěrů, které činily celkem částku 132.222 Kč, splácet měl 25 měsíčních splátek v částce 4.489 Kč. 6. Z potvrzení o příjmu soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 6 měsíců k [datum] činil 50.780 Kč čistého měsíčně. Z výplatních pásek soud zjistil, že za září 2020 bylo žalovanému na mzdě zúčtováno 46.876 Kč čistého a za říjen 2020 49.763 Kč čistého a za srpen 2020 47.958 Kč čistého. 7. Z bankovního výpisu soud zjistil, že zaměstnavatel žalovanému převedl dne [datum] na jeho běžný účet částku 46.240,71 Kč. [příjmení] dne byla na účet žalovaného připsána částka 20.000 Kč jako půjčka od [právnická osoba], s. r. o. ve dne [datum] až [datum] bylo z účtu žalovaného provedeno ve prospěch společnosti [právnická osoba] transakcí v hodnotě 100 až 2.000 Kč. Dne [datum] žalovaný poukázal ve prospěch [právnická osoba], s. r. o. částku 25.200 Kč, a to jako zaplacení celé půjčky. 8. Z opisu výpisu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně žalovanému na úče č. [bankovní účet] dne [datum] poukázala částku 55.000 Kč. 9. Ze zesplatňovacího dopisu ze dne [datum] a podacího archu soud zjistil, že žalobkyně dopisem odeslaným dne [datum] vyzvala žalovaného k zaplacení částky 61.574,01 Kč s odkazem na smlouvu [číslo] to do 14 dnů. 10. Z předžalobní výzvy vč. podacího archu soud zjistil, že žalobkyně dopisem odeslaným dne [datum] vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení do 7 dnů od doručení výzvy s upozorněním na podání žaloby. 11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásad