7 C 291/2020-82 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 13.8.2020 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země]. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 5.10.2016 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa]. 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř.. Žaloba byla doručena žalovanému prostřednictvím nařízení ES č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností dne 11.6.2021. Ve vyjádření ze dne 23.6.2021 žalovaný požadovaný nárok neuznával, tvrdil, že neví o tom, že by kdy byl v ČR a měl zde nějaký dluh. Posledních 7 let žije jako bezdomovec. 3. Soud ve věci nařídil jednání na den 17.9.2021, ke kterému se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, dle § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 5.10.2016 na účet č. [bankovní účet], který byl dle sdělení [právnická osoba] veden na jméno žalovaného od 10.6.2016, částku 4 400 Kč dle výpisu tohoto účtu. Dopisem ze dne 22.1.2020 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky za jeho osobou nejprve ze společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země], na [právnická osoba] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [číslo] [anonymizováno], poté smlouvou ze dne 20.12.2019 na žalobkyni. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný na tuto částku žalobkyni cokoliv uhradil, ani že by byly jakýmkoliv způsobem zjišťovány či ověřovány skutečnosti o způsobilosti žalovaného úvěr splácet. 5. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu. 6. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků, který se zavázal splácet spolu s úrokem. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele na základě obou smluv o postoupní pohledávek. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti /jako věřitel ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru / dále jen„ z. s. ú.“ / poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli ve smyslu § 3 písm. a) z. s. ú., peněžité plnění. Žalovaný měl úvěr splatit spolu s poplatkem dle tvrzení v žalobě v částce 1 452 Kč do 1 měsíce. S ohledem na zmíněný zákon č. 145/2010 Sb. a znění § 9 odst. 1 tohoto zákona účinného v době uzavření smlouvy se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany úvěrující. Žalobkyně k výzvě soudu a ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018 k této otázce ničeho nedoložila. Dle názoru soudu nesplnila povinnost uloženou citovaným ustanovením, neboť nedoložila, že by se vůbec touto otázkou zabývala a jakkoliv schopnost žalované úvěr splatit posuzovala. Uvedenou smlouvu soud proto vyhodnotil jako právní jednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a související zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o. z., jež mezi smluvními stranami od samého počátku nemohlo založit subjektivní práva ani povinnosti. Posouzení úvěruschopnosti se činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však nijak nedošlo a vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě ani nemohlo dojít. 7. Převzala-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Jelikož žalovaný obdržel částku 4 400 Kč, její alespoň částečnou úhradu nijak nedoložil ani netvrdil, je povinen vydat žalobkyni tuto částku spolu s úrokem z prodlení ve výši dle nař. vl. č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po stanovené splatnosti úvěru. Ve zbývající části soud žalobu z důvodů výše uvedených zamítl (výrok II). 8. O nákladech řízení soud rozhodoval dle principu částečného úspěchu ve věci v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy žalobkyně požadovala úhradu cca 5 852 Kč, byla úspěšná do 75%, po odečtu neúspěchu do 25% bylo žalovanému uloženo nahradit jí polovinu nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, odměny za zastoupení v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (u zdejšího soudu minimálně pod sp.zn. 7 C 65/2019 a 12 C 115/2019) po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je zástupce žalobkyně z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 189 Kč, celkem 1 489 Kč, z nichž 1/2 činí 744,50 Kč. Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.