10 C 48/2022-23 — Okresní soud v Nymburce

Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 24. 11. 2021, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 3 653 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Předmět uplatněného nároku žalobkyně vymezila tak, že se jedná o plnění za náhradu mzdy, jež byla žalovanému vyplacena za dovolenou, na níž mu v důsledku neodpracování odpovídajícího časového úseku u žalobkyně - zaměstnavatele nevznikl nárok. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalobkyně výslovně, cestou sdělení ze dne 25. 2. 2022, žalovaný formou fikce, ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda souhlasí s vyřízením věci bez nařízení jednání. Soud proto dle §115a o. s. ř. rozhodoval na základě účastníky předložených listin. Žaloba byla žalovanému doručena spolu s uvedenou výzvou dne 10. 3. 2022, a to poté, co uplynula 10 denní lhůta k vyzvednutí. Nato byla zásilka dne 16. 3. 2022 vrácena soudu, kde bylo oznámení o doručení vyvěšeno na úřední desce. Z předložených listinných důkazů soud učinil níže rozvedený závěr o skutkovém stavu. Žalovaný se oproti podpisu listiny označené jako„ PRACOVNÍ SMLOUVA“, datované k 29. 7. 2016, zavázal pro žalobkyni vykonávat práci na pozici„ operátor výroby“, a to po dobu neurčitou s tím, že stran odměňování byl zařazen v tarifní třídě K, ve smyslu kolektivní smlouvy žalobkyně. Další práva a povinnosti plynoucí z takto sjednaného poměru, vč. otázky dovolené i jejího čerpání, byly sjednány s odkazem na úpravu dle„ právních předpisů České republiky“. Za měsíc březen roku 2021 žalovaný ve dnech 9., 10., 11. a 15. 3. 2021 načerpal celkem 4 dny dovolené. Následně však žalovaný, k datu 30. 6. 2021, oproti podpisu dohody datované k témuž dni, výkon práce pro žalobkyni ukončil, přičemž souběžně, oproti podpisu listiny označené jako„ UZNÁNÍ DLUHU A ZPŮSOB JEHO ÚHRADY“, datované taktéž k 30. 6. 2021, žalovaný prohlásil, že v důsledku„ přečerpaní řádné dovolené“ žalobkyni dluží 4 874 Kč a tuto částku se zavázal splatit formou dvou splátek po 3 000 Kč a 1 874 Kč, jež byly, pod ztrátou výhody splátek, splatné vždy k 15. dni v měsíci, počínaje červencem 2021. V souvislosti s vyúčtováním mzdy za měsíc červen 2021 žalobkyně za žalovaným evidovala pod položkami„ čistý příjem“ náhradu za shora označenou březnovou dovolenou ve výši 4 971 Kč a dále též blíže neoznačené plnění ve výši 1 097 Kč. V závěrečném, červencovém vyúčtování pak žalobkyně za žalovaným pod položkou pohledávka„ z předchozího měsíce“ evidovala zůstatek ve výši 3 874 Kč (zohledňující rozdíl částek 4 971 Kč a 1 097 Kč) a dále též položku„ čistý příjem“ ve výši 221 Kč, kdy rozdíl uvedených částek představoval položku„ pohledávka“ ve výši 3 653 Kč. K úhradě plnění za přečerpanou dovolenou ve výši 3 653 Kč byl žalovaný naposledy upomínán zástupcem žalobkyně, cestou„ poslední upomínky před soudním vymáháním“, datované k 29. 9. 2021, jež byla odeslána ještě téhož dne. Po právní stránce soud, ve smyslu § 222 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. pr.), uplatněný nárok kvalifikoval jako nárok na vrácení plnění za náhradu mzdy za dovolenou, na níž žalovanému nevzniklo právo, přičemž sám žalovaný takto vzniknuvší dluh, co do důvodů i výše, ve smyslu § 2053 o. z., písemně uznal co do částky 4 874 Kč. [jméno] žalobkyně nárok uplatnila v nižší než uznané výši, konkrétně v částce 3 653 Kč, a to na základě zápočtu ve výši 1 318 Kč, ve smyslu § 1982 odst. 2 o. z., který byl proveden v rámci závěrečného zúčtování a nikoli proti řádné mzdě žalovaného, ve smyslu § 144a odst. 4 z. pr. Do prodlení s plněním na celou částku 3 653 Kč, ve smyslu § 1968 o. z., se pak žalovaný dostal k datu 16. 7. 2021, neboť k 15. 7. 2021, v rozporu s uzavřenou dohodou o uznání dluhu, nezaplatil první splátku uznaného (resp. dodatečně redukovaného) plnění, jež se tak právě k datu následujícímu stalo splatným v celém rozsahu. Od data 16. 7. 2021 také žalobkyni, s ohledem na počínající prodlení žalovaného, ve smyslu § 1970 o. z., náleží též zákonný úrok z prodlení ve výši, odpovídající t. č. účinné úpravě dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby v projednávané věci soud, s odkazem na výši jistiny nárokovaného plnění, ve smyslu bodu 3 § 7 nařízení vlády č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), určil částkou 1 000 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení advokátem. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 2,5 úkonu právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. h) a. t. (převzetí věci, sepis jednoduché výzvy k plnění (0,5) a sepis žaloby), (ii.) paušální náhrady 300 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 13 odst. 4 a. t. - 3 x 300 Kč, (iii.) to vše, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., navýšeno o náhradu za DPH ve výši 21 % z částky nákladů právního zastoupení, tj. o 714 Kč Celkem tak výše náhrady nákladů řízení činí 4 514 Kč. Lhůta k plnění byla soudem určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako zákonná třídenní. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen provést k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o. s. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.