12 C 182/2022-24 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, a to jako dlužné jistiny v částce 6.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 198 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč a smluvních pokut ve výši 180 Kč, vše na základě smlouvy, kterou uzavřela se žalovaným dne [datum] o poskytnutí úvěru v částce 6.000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný z titulu uvedené smlouvy o úvěru nic neuhradil. 2. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky v částce 6.000 Kč, a to za poplatek 198 Kč na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky do 30 dnů. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem příjmením a rodným číslem a prohlásil, že nemá žádnou vyživovací povinnost, má příjem ve výši 23.000 Kč a příjmy dalších členů domácnosti činí 15.000 Kč. Dále žalovaný před uzavřením smlouvy prohlásil, že má výdaje na bydlení ve výši 9.500 Kč a další výdaje ve výši životního minima 3.410 Kč měsíčně. Částku 6.000 Kč žalobkyně žalovanému poukázala bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalobkyně vyzvala žalovaného v rámci předžalobní výzvy odeslané dne [datum] k úhradě do [datum]. 3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 9. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. V daném případě soud nemohl než uzavřít, že žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně nijak neprokázala, že by jakkoliv ověřila výši příjmů žalovaného a výši příjmů ostatních členů domácnosti. Žalobkyně ani žádnou formou nezjišťovala a neověřila, zda má žalovaný další úvěrové závazky a v jaké výši. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k těmto tvrzením důkazní návrhy, případě důkazy předložit a o následcích nesplnění těchto povinností. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18). 13. Plnění ve výši 6.000 Kč poskytnuté žalovanému z titulu absolutně neplatné smlouvy soud po právní stránce posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný nic neuhradil. Žalovaný úhradu jakékoliv částky netvrdil. Žalovaný proto z titulu bezdůvodného obohacení zůstal žalobkyni dlužen částku 6.000 Kč. Splatnost této částky nastala dne [datum], kdy uplynula lhůta, kterou dala žalobkyně žalovanému ve smyslu ust. § 1958 OZ. Ode dne [datum] se žalovaný ocitl ve smyslu § 1970 o. z. v prodlení. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 6.000 Kč včetně úroku z prodlení, a to ve výši, vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu, soud žalobu jako nedůvodnou ze shora uvedených důvodů zamítl (výrok II. rozsudku). 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná co do částky 6.000 Kč a neúspěšná ohledně částky 925 Kč. Ve vztahu k celkové žalované částce ve výši 6.925 Kč byla žalobkyně tedy v řízení úspěšnější a má proto právo na náhradu 73,29 % všech účelně vynaložených nákladů řízení, které jsou reprezentovány částkou 1.489 Kč, tedy na částku 1.091 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”) a paušální náhrada k těmto úkonům ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.300 Kč ve výši 189 Kč. 15. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř.