7 C 125/2022-38 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se v návrhu doručeném soudu dne 21.3.2022 domáhala po žalované zaplacení částky vymezené ve výroku I. a II. rozsudku. Uvedla, že poskytla žalované na základě smlouvy ze dne 15. 3. 2019 úvěr ve výši 52 000 Kč, který měla hradit formou 72 splátek s úrokem sjednaným v sazbě 12,50%. Jelikož žalovaná porušila smluvní podmínky, když se ocitla v prodlení s úhradou splátek, došlo k zesplatnění úvěru k 21.10.2021. Ke dni zesplatnění činila jistina úvěru částku 43 379,72 Kč, dluh na poplatcích činil 1 868 Kč a žalobkyně kapitalizovala úrok za období 15.3.2019 21.10.2021 na částku 3 020,72 Kč a úrok z prodlení za období 22.10.2021 25.2.2022 na částku 956,58 Kč. 2. Okresní soud v Nymburce ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který byl pro nedoručitelnost zrušen. Ve věci nařídil jednání na den [datum], k němuž se žalovaná bez jakékoliv omluvy nedostavila. Soud jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. K žalobě se nijak nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav. 4. Mezi žalovanou a žalobkyní byla uzavřena dne 15.3.2019 smlouva o úvěru tzv. [anonymizováno] půjčka, na jejímž základě měla společnost poskytnout žalované částku 52 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 12,50% v měsíčních anuitních splátkách po 1 122,18 se splatností od 18.4.2019, což soud zjistil z textu této smlouvy. Celkem mělo být uhrazeno 75 581,53 Kč. Podle výpisu úvěrového účtu byla tato částka 52 tis. Kč vyplacena na účet žalované téhož dne 15.3.2019. Z tohoto výpisu za období 3/ 2019 – 1/2022 soud dále zjsiitl, že žalovaná průběžně uhradila 13 splátek po 1 122,18 Kč ve dnech 18.4, 18.5, 18.6, 18.7, 18.8, 18.9, 18.10, 18.11.2019, 18.1.2020, 18.3.2020, 18.9.2020, 18.12.2020 a 18.1.2021. Dále provedla úhrady dne 7.1.2020 v částce 1 127,98 Kč, dne 25.2.2020 v částce 1 124,14 Kč, dne 18.7.2020 v částce 146,04 Kč, dne 23.7.2020 v částce 976,14 Kč, dne 18.8.2020 v částce 236,01 Kč, dne 17.9.2020 v částce 886,17 Kč, dne 18.10.2020 v částce 979,88 Kč, dne 24.11.2020 v částce 1 864,48 Kč, dne 23.2. 2021 a 19.3.2021 2x92 Kč, dne 20.4.2021 částku 41,14 Kč, dne 26.5.2021 částku 1174,88 Kč a dne 18.6.2021 částku 153,13 Kč, to vše celkem 23 482,33 Kč. 5. Dopisem odeslaným žalované doporučeně ze dne 26.10.2021 byla žalovaná informována o zesplatnění dluhu k témuž dni pro prodlení se splácením a vyzvána k úhradě částky 48 343,86 Kč v termínu do [datum]. 6. Ohledně způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované doložila žalobkyně vyhodnocení klienta, v němž vycházela z příjmu 10 806 Kč, dalších interních splátek 50 Kč a životních nákladů žalované v částce 7 752,05 Kč dle vlastního výpočtu. V žádosti o úvěr z 15.3.2019 žalovaná uvedla, že je v pracovním poměru na dobu určitou od [datum] do [datum] u [právnická osoba] a [anonymizována čtyři slova] jako [anonymizováno], bydlí ve vlastním domě či bytě, je svobodná, bez vyživovacích povinností, s příjmem 10 806 Kč. Ostatní nezbytné náklady uvedla ve výši 0 Kč. Příjem žalované potvrdil zaměstnavatel [právnická osoba] a [anonymizována čtyři slova], [IČO] téhož dne v částce 10 806 Kč čistého. Podle vyhodnocení klienta nebyla zjištěna žádná externí ani interní dlužná splátka, měl být ověřen insolvenční rejstřík, což výpisem doloženo nebylo. 7. Jiné listiny k této otázce předchůdkyně nedoložila, jednání se neúčastnila, soud další výzvu za tímto účelem nepřítomné žalobkyni ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. nepodával. 8. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy dne 15.3.2019. 9. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení ze smlouvy o úvěru sjednané mezi ní a žalovanou. Žalobkyně tak v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy výkon činnosti upravené v ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú.. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu, a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. 16. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k [anonymizováno] předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 17. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají