7 C 217/2022-64 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne [datum] nárok na zaplacení částky ve výroku I. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně [právnická osoba], s.r.o., [IČO]. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 11.2.2020 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa], sestávající z jistiny 8 600 Kč a poplatku 2 064 Kč. 2. Soud ve věci rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. na základě účastníky předložených listin, se souhlasem obou účastníků, u žalovaného postupem dle § 101 odst. 4 o.s.ř.. Žalovaný se k žalobě doručené dne 23.10.2022 nijak nevyjádřil. 3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba], [IČO] [ulice a číslo], [obec a číslo], se zavázala ve smlouvě sjednané elektroniky dne 11.2.2020 poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 600 Kč s úrokem v částce 1 Kč a poplatkem 2064 Kč. Tento měl žalovaný uhradit do 30 dní. Z výpisu účtu bylo zjištěno, že částka 8 600 Kč byla téhož dne odeslána na účet označený žalovaným č. [bankovní účet] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3.12.2020 byla postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, jak soud zjistil ze smlouvy mezi [právnická osoba] s.r.o. a žalobkyní a její přílohy [číslo]. Žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávky dopisem z [datum], současně vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Podle podacího lístku mu byla výzva zaslána dne 3.6.2021. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by byly jakýmkoliv způsobem zjišťovány či ověřovány skutečnosti o způsobilosti žalovaného úvěr splácet, ani že by žalovaný žalobkyni cokoliv na tuto částku uhradil. 4. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru, který se zavázal splácet spolu s úrokem a poplatkem. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele na základě smlouvy ze dne 3.12.2020 a žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovaným poplatkem a úrokem. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK, C [číslo] použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 5. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 6. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumané úvěrushopnosti nedoložila ničeho. K výzvě soudu uvedla, že vycházela z veřejně dostupných databází Nebankovní registr klientských informací a Bankovní registr klientských informací, aniž by toto blíže doložila. Soud proto uzavřel, že takto tvrzené zkoumání úvěruschopnosti klienta je nedostatečné, nic nevypovídající o konkrétních výstupech a poměrech úvěrovaného. Závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. 7. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 8 600 Kč, jak vyplývá z doložených důkazů. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v zákonné výši dle nař. vl. 351/2013 Sb. Za počátek prodlení soud považuje následující den po uplynutí lhůty k plnění ve výzvě z 3.6.2021, tj. nejdříve od 8.6.2021. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost úroku, včetně jeho přesahu zákonné výše, zamítl (výrok II). 8. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k celkové výši požadovaného plnění byl neúspěch žalobkyně v části 20%, úspěch co do 8% a má nárok na náhradu 60% celkových nákladů. Tyto sestávají z částky 800 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 300 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, zvýšené o DPH ve výši 21%, kterou je zástupce žalobkyně z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 252 Kč Celkem tak výše nákladů činí částku 2 252Kč, z čehož 62% činí částku 1 351 Kč. 9. Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.