12 C 183/2023-54 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výš 101.109,19 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 100.000 Kč, který se i s úroky zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však uhradil pouze částku 2.129 Kč. Pro porušení povinnosti splácet řádně a včas žalobkyně úvěr zesplatnila dne [datum] a současně žalovaného vyzvala k úhradě do 14 dnů od zesplatnění. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny ve výši 98.940,75 Kč, poplatků za pojištění ve výši 568 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1.000 Kč. Žalovaný však nic z toho neuhradil a do prodlení se dostal [datum], od tohoto okamžiku požadovala žalobkyně úroky z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], splátkového kalendáře, úvěrových podmínek, fotokopie občanského průkazu a rodného listu soud zjistil, že žalobkyně se dne [datum] písemně dohodla se žalovaným, že poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč. Žalovaný se zavázala poskytnuté peněžní prostředky uhradit i s úroky ve výši 18,9 % v měsíčních splátkách 2.129 Kč. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem příjmením a rodným číslem. 4. Ze zprávy [jméno] [příjmení] [příjmení] a výpisu o proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně na účet žalovaného dne [datum] převedla částku 100.000 Kč. 5. Z úvěrové karty a úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů o poměrech žalovaného v tom směru, že má 1 dítě, je podnikatel, má měsíční příjem [číslo] K a příjem ostatních členů domácnosti činí 15.000 Kč, nemá záznam v [příjmení] a NRKI, nemá exekuci a má další splátky jiným společnostem ve výši 25.000 Kč. Z listiny není patrné, zda a jakým způsobem žalobkyně informace o poměrech žalovaného a jeho příjmech a výdajích ověřila. 6. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně ověřila stávající úvěrové zatížení žalovaného. Z výpisu pohybů na běžném účtu soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici výpis obratů na běžném účtu žalovaného za období od [datum] do [datum], aniž by byl patrný zůstatek na konci období. 7. Z výzvy ke splacení ze dne [datum] vč. podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala dopisem odeslaným dne [datum] žalovaného k zaplacení žalované pohledávky do 14 dnů od sepisu výzvy s tím, že v důsledku prodlení celý dluh ze smlouvy o úvěru zesplatnila. 8. Z předžalobní výzvy vč. podacího archu soud zjistil, že žalobkyně dopisem odeslaným dne [datum] prostřednictvím České pošty s. p. vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení s upozorněním na podání žaloby. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou jako úvěrovanou a žalobkyní jako úvěrující byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 18. V daném případě soud nemohl než uzavřít, že žalobkyně n