12 C 208/2023-41 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 8. 2019 poskytla žalovanému úvěr ve výši 277.598 Kč, který žalovaný nesplácel řádně a včas, proto dnem 5. 5. 2022 žalobkyně od smlouvy odstoupila. K tomuto dni dluh ze smlouvy činil na jistině 67.595,72 Kč (včetně částky 24 Kč za pojištění vozidla) a na smluvní pokutě částku 21.555,38 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným před uzavřením úvěru a vyhodnocením informací získaných výstupy z rejstříku SOLUS a z jiných databází. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 4. 8. 2019 [číslo] soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 277.598 Kč. Žalovaný, který je ve smlouvě označen rodným číslem, se zároveň zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky spolu s úroky ve výši 9,6 % ročně, a to ve splátkách. Žalovaný v rámci smlouvy prohlásil, že je svobodný, jeho příjem činí 26.564 Kč čistého měsíčně, jeho výdaje na bydlení činí 0 Kč, splátky ostatních úvěrů činí 8.000 Kč měsíčně, ostatní měsíční výdaje 0 Kč, měsíční příjem domácnosti 60.000 Kč. 4. Z dopisu ze dne 6. 5. 2021 a podacího lístku ze dne 29. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti se smlouvou [číslo] dopisem odeslaným dne 29. 8. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek, jistiny, poplatků a smluvní pokuty v celkové výši 241.023,72 Kč do 5. 6. 2022. 5. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 1. 2023 a podacího lístku ze dne 3. 1. 2023 má soud prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného v souvislosti se smlouvou [číslo] k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na možnost jejího vymáhání. 6. Z výpisu transakcí a přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný dne 6. 8. 2019 čerpal úvěr ve výši 277.598 Kč a uhradil splátky v celkové částce 512.983 Kč. 7. Žalobkyně ani o poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhla žádné důkazy, kterými by byly prokázány tvrzení žalobkyně o její činnosti provedené za účelem ověření úvěruschopnosti žalovaného. Soud s ohledem na níže uvedené právní posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru další důkazy navržené žalobkyní již pro nadbytečnost neprováděl. 8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 86 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným, byla dne 4. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 16. V projednávaném případě pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by bylo spolehlivě zjištěno, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co o příjmech žalovaného zjistila z jeho prohlášení. Jeho skutečné příjmy a výdaje, ani majetkové poměry, nijak neověřovala. Stejně tak žalobkyně ani po poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by před uzavřením smlouvy v dostupných registrech dlužníků jakkoliv ověřila existenci a výši dluhů žalovaného a příslušnými úvěrovými smlouvami i výši měsíčních splátek jeho dosavadních finančních závazků. Postup žalobkyně tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, nemohla by žalovanému úvěr poskytnout, aniž by ověřila jeho skutečné příjmy a výdaje. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 201