12 C 214/2023-51 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Věřitelka“) po žalovaném domáhala zaplacení pohledávky ve výši 283.481,82 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7.574,39 Kč za období od 18. 2. 2022 do 24. 6. 2022, kapitalizovaným úrokem ve výši 23.855,95 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 283.481,82 Kč od 25. 6. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 13,4 % ročně z částky 276.773,82 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že Věřitelka se žalovaným dne 23. 9. 2016 uzavřela Smlouvu o úvěru, z jejíhož titulu poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 379.000 Kč, které žalovaný měl i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaný opakovaně porušil své závazky, když řádně a včas úvěr nesplácel a Věřitelka proto prohlásila úvěr za splatný ke dni 17. 2. 2022 s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku 276, 773,82 Kč, na smluvních poplatcích a pokutách částku 6.708 Kč, a na úrocích z prodlení splatných k tomuto dni částku 7.574,39 Kč a na úrocích z úvěru částku 23.855,95 Kč. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného Věřitelka posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, nahlédnutím do interních a externích databází a z výpisu z běžného účtu. Dále žalobkyně tvrdila, že pohledávka jí byla Věřitelkou postoupena a žalovanému to bylo oznámeno. Žalovaný ani po výzvě k plnění s upozorněním na podání žaloby nic dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 9. 2016 má soud za prokázané, že mezi Věřitelkou a žalovaným bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 379.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši 13,4 % ročně ve 120 splátkách po 6.260,64 Kč měsíčně. 4. Ze žádosti o úvěr, posouzení úvěruschopnosti klienta a z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že Věřitelka dne 23. 9. 2016 v souvislosti se žádostí o úvěr o poměrech žalovaného zjistila výši příjmu 28.000 Kč, kterou ověřila výpisem z běžného účtu, který vedla pro žalovaného, a to za období od února 2016 do srpna 2016, přičemž ke dni 2. 9. 2016 činil zůstatek na účtu - 3.162,71 Kč. Dále z interních databází Věřitelka zjistila, že žalovaný v době žádosti o úvěr měl další úvěrové závazky, které splácel částkami 1.638,24 Kč měsíčně Věřitelce a částkou 2.959 Kč měsíčně jinému věřiteli. Nezbytné měsíční výdaje žalovaný v žádosti vyčíslil částkou 0 Kč s tím, že bydlí ve vlastním domě či bytě s družkou a čistý měsíční příjem jejich domácnosti je 35.000 Kč z 1 zdroje příjmů. Dále žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnosti. 5. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že Věřitelka dne 23. 9. 2016 na úhradu závazků, které měl žalovaný u žalobkyně, žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové částce 377.904,22 Kč a prostředky v částce 1.095,78 Kč a převedla dne 23. 9. 2016 na účet žalovaného. Žalovaný uhradil splátky v celkové výši 331.149,09 Kč. 6. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 2 2022 a podacího archu ze dne 22. 2. 2022 má soud za prokázané, že žalovanému bylo dne 22. 2. 2022 Věřitelkou odesláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný a žalovaný byl vyzván k úhradě do 7. 3. 2022. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2022 a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi Věřitelkou a žalobkyní bylo písemně dohodnuto postoupení pohledávek vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 9. 2016 uzavřené se žalovanou. 8. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2022 a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovaný byl dne 14. 7. 2022 žalobkyní vyrozuměn o postoupení pohledávek. 9. Z předžalobní upomínky ze dne 13. 2. 2023 a podacího archu ze dne 13. 2. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána zástupcem žalobkyně k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na podání žaloby. 10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném do 30. 11. 2016, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 16. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 17. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že mezi žalovanou jako úvěrovanou a Věřitelkou jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda Věřitelka řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásad