13 C 182/2023-33 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení částky 25 517 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovanou uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalované poskytl částku 10 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila, když zaplatila pouhých 1 400 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle zbývající jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 9 428,89 Kč - smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně - poplatku ve výši 8 917 Kč - sankčních poplatků ve výši 3 000 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, celkem 5 000 Kč 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovanou uzavřel Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalované poskytl částku 10 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. 4. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 5. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku, v níž si sjednali úroky dle § 2392 občanského zákoníku. Žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, respektive vrátila jen 1 400 Kč, a pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku, v níž si sjednali úroky dle § 2392 občanského zákoníku. 12. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. 13. Zápůjčka stojí na poplatku 8 917 Kč, což je přes 89 % půjčené částky. K otázce přiměřenosti odměny věřitele se vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2012 č. j. 101 VSPH 14/2012-54 Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % půjčené částky. Tady by měl žalovaný zaplatit 89 %, což se jeví ve světle zmíněného judikátu jako nepřiměřené. Přiměřených 30 % činí 3 000 Kč. 14. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. 15. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti 0,1 % denně a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta (v celkové výši 5 000 Kč) je přiměřená, a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Zároveň se jedná o maximálně přípustnou výši sankcí, neboť činí 50 % jistiny. Z tohoto důvodu nemohly být žalobci přiznány další požadované sankce, a to 3 000 Kč na tzv. sankčních poplatcích. Nelze zákonnou maximální hranici sankcí obcházet tím, že budou po spotřebiteli požadovány další sankce, jež ve své jednotlivosti sice nepřekročí hranici 50 % jistiny, avšak v souhrnu tuto hranici překračují. 16. Žalovaná by tudíž měla zaplatit žalobci celkem 16 600 Kč (10 000 jistina + 3 000 poplatek + 5 000 Smluvní pokuta – 1 400 částečná úhrada = 16 600 Kč), proto soud žalobě v této části vyhověl, a to spolu s úrokem z prodlení jehož požadovaná výše odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb. A ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 821,13 Kč, přičemž tato částka představuje 30,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,05 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 276 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 517 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 od