13 C 365/2022-53 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 33 578 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřeli žalovaný a žalobce smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč. Na úvěr však žalovaný zaplatil pouze 4 000 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně. Žalovaný, a to na rozdíl od úvěrujícího, nejednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání § 3 písm. a) a b) ZosÚ, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Splněny jsou také předpoklady vyplývající z § 1 a § 2 ZosÚ. 9. Princip odpovědného úvěrování, resp. ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrana věřitele před nedobytností pohledávky byl posílen zavedením sankce pro případ, nedostojí-li věřitel odborné péče při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jinak vyjádřeno nedostojí-li vysoce kvalifikované činnosti profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a nejlepším zájmu dlužníka, jak dovozuje shodně teorie i soudní praxe při vymezení odborné péče (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 10. Úvěrující nedostál odborné péče poskytovatele úvěru náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Obvyklá praxe poskytovatelů úvěru je vyžadovat alespoň výplatnice, SIPO a výpis z účtu žadatele, a to více než za jeden měsíc. Tato praxe koresponduje s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, který výslovně konstatoval, že:„ ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Úvěrující sice v tomto případě měl vycházet kromě lustrace ve veřejných databázích i z listin doložených žalovaným k prokázáním jeho finanční situace jako byl například vyrozumívací dopis [právnická osoba], ale evidentně zjištěné údaje buď řádně nevyhodnotil, nebo získal jen neúplné informace. Z činnosti soudu je totiž známo, že žalovaný v době poskytnutí úvěru žalobcem měl vícero různých závazků, které řádně nesplácel. [právnická osoba] dlužil kolem 60 000 [právnická osoba] asi 100 000 [právnická osoba] 30 000 Kč a ještě například 5 000 Kč [právnická osoba] s.r.o., a to jsou jen závazky které jsou v evidenci zdejšího soudu. Pravděpodobně jich bylo i více. Počínaní úvěrujícího je proto nutno označit za krajně nezodpovědné, hraničící až s vědomím toho, že úvěr řádně splácen nebude. Takovéto jednání úvěrujícího vůči spotřebiteli nutně vede k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru. 11. Podle § 588 občanského zákoníku soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (viz. závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu čl. 9 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 86 a 87 zákona 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 občanského zákoníku, vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012) Definitivní výklad pak učinil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, když rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, zda neplatnost úvěrové smlouvy při porušení povinnosti úvěrujícího zkoumat schopnost dlužníka splácet je absolutní nebo relativní, tedy jen k námitce dlužníka ve prospěch absolutní neplatnosti. 12. Skutková podstata zakotvená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku – plnění bez právního důvodu – zahrnuje také případy, kdy bylo plněno na závazek, byť neplatný. Takový závazek ovlivňuje předpoklady a podobu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Protože žalovaný uhradil na splátkách a různých poplatcích celkem 4 000 Kč, lze žalobci přiznat pouze vrácení toho, oč jím poskytnuté peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu žalovaným, tj. 26 000 Kč (30 000 Kč – 4 000 Kč = 26 000 Kč). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nemohou být shledány důvodnými žalobní nároky na zaplacení jakýchkoliv poplatků, úroků, či smluvních pokut. Soud proto zamítl žalobu v té části, ve které žalobce požadoval zaplatit vše nad přiznanou jistinu.