13 C 429/2022-39 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 700 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalovanému poskytl částku 9 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 11 700 Kč - poplatku za uzavření smlouvy ve výši 2 700 Kč Žalovaný se k věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 9 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátil. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku, v níž si sjednali úroky dle § 2392 občanského zákoníku. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 9 000 Kč, kterou měl vrátit do [datum]. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Zápůjčka stojí na poplatku 2 700 Kč, což je 30 % půjčené částky. K otázce přiměřenosti odměny věřitele se vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2012 č. j. 101 VSPH 14/2012-54 Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % půjčené částky. Tady by měl žalovaný zaplatit 30 %, což se jeví ve světle zmíněného judikátu jako přiměřené. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 700 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.