12 C 164/2021-49 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou dne 19. 4. 2021 u Okresního soudu v Olomouci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 276,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 6. 6. 2019 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] Smlouva byla uzavřena přijetím návrhu smlouvy žalovaným a poté mu byly na jím sdělený účet zaslány finanční prostředky ve výši 3 000 Kč Částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit do 6. 7. 2019. Žalovaný ovšem neuhradil dlužnou částku řádně a včas. Dne 18. 3. 2021 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a jelikož neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho, žalobkyně požaduje žalobou zaplatit částku ve výši 6 276,30 Kč, tvořenou částkou 3 000 Kč na jistině a 3 276,30 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, se zákonným úrokem z prodlení od 7. 7. 2019 do zaplacení. 2. Dne 7. 5. 2021 vydal Okresní soud v Olomouci na základě výše uvedené žaloby elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo řádně doručit žalovanému do vlastních rukou. Z tohoto důvodu byl usnesením ze dne 10. 6. 2021 zrušen. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Stejně jako k výzvě soudu dle § 115a o. s. ř. zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlas vyjádřila. Soud má tedy za to, že účastníci s tímto postupem souhlasí, když ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů. S ohledem na skutečnost, že proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje rozhodnutí zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 3. Soud ve věci tedy postupoval dle § 115a o. s. ř. a bez jednání ve věci rozhodl. Z předložených listinných důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 6. 6. 2019 byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále jen společnost) dle Standartních informací o spotřebitelském úvěru uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno]. Společnost se dle smlouvy zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal společnosti splatit tuto částku do 6. 7. 2019 s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 276,30 Kč. Žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Žalovaný s návrhem smlouvy o úvěru zcela souhlasil. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 6. 2019 částku ve výši 3 000 Kč na bankovní účet žalovaného. Dne 18. 3. 2021 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek mezi společností jako postupitelem a žalobkyní jako nabyvatelem. Dne 2. 2. 2021 byl žalovaný informován o postoupení pohledávky na žalobkyni a téhož dne prostřednictvím předžalobní upomínky právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky. Zásilka byla odeslána téhož dne žalovanému. Žalobkyně ani po výzvě soudu nedoložila žádné důkazy o tom, že byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 5. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 6. Dle ust. § 1880 odst. 1, 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 7. Soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací na straně žalobkyně a dospěl k závěru, že původní věřitel předmětnou pohledávku na žalobkyni převedl Smlouvou o postoupení pohledávek, takže je žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována. Soud uzavřel, že jednáním právního předchůdce žalobkyně a žalovaného došlo k uzavření úvěrové smlouvy dle ust. § 2395 občanského zákoníku, neboť předchůdce žalobkyně převzal závazek poskytnout žalovanému finanční prostředky do určité výše, což splnil, a žalovaný se zavázal tyto prostředky s poplatkem splatit. Soud však smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, jak bude rozvedeno níže. Má tedy za to, že žalobkyně má nárok na vrácení poskytnuté částky 3 000 Kč jako plnění z neplatného titulu tj. bezdůvodného obohacení žalovaného. Bylo tedy pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnuté prostředky žalobkyni splatil, resp. že dluh zanikl jinak, to však žalovaný neučinil. Soud proto shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí co do částky 3 000 Kč a zákonného úroku od 7. 7. 2019, když splatnost byla dne 6. 7. 2019, a od té doby je žalovaný v prodlení se zaplacením. Naproti tomu žaloba byla zamítnuta co do požadavku na zaplacení částky 3 276,30 Kč představující dle smlouvy dlužné poplatky za poskytnutí úvěru. Tyto sice v petitu žalobkyně nekonkretizovala a zahrnula do celkové žalované částky, ale vyplývají z obsahu žaloby. V této části je žaloba dle soudu neoprávněná. V případě smlouvy o úvěru lze dohodnout úrok za poskytnutí peněz. Uvedené ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit, takže ujednání o poplatku je neplatné pro rozpor se zákonem - § 39 OZ. Pokud by byl poplatek posuzován jako skrytý úrok, pak byl by soudem vyhodnocen je rozporný s dobrými mravy, když je požadován ve vyšší výši než poskytnutá částka, tedy by byl úrok více než 100 % dluhu. Z uvedených důvodů byla žaloba, co se týká žalobkyní požadované částky na poplatcích ve výši 3 276,30 Kč se zákonným úrokem z této částky zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně méně úspěšná než žalovaný. Ten však náklady řízení nepožadoval, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.