15 C 64/2021-104 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 1. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 448,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 7. 5. 2019 uzavřena úvěrová smlouva [číslo]. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 19 490 Kč a žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 187 Kč měsíčně. K čerpání úvěru došlo dne 7. 5. 2019 a splatnost první splátky byla určena na 7. 6. 2019. Žalovanému tak byl dne 10. 6. 2020 poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána na 38,55 % p. a. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 13 657 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek úvěr splácet řádně a včas, proto žalobkyně úvěr ke dni 29. 9. 2020 zesplatnila. Aktuální neuhrazená jistina činí částku 12 448,94 Kč. Žalobkyně vzala následně svou žalobu co do části požadovaných úroků zpět, Okresní soud v Olomouci tak řízení usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] částečně v rozsahu podaného zpětvzetí zastavil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi účastníky byla dne 7. 5. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěr a smlouva a revolvingovém úvěru [číslo] ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr ve výši 19 490 Kč a žalovaný jako spotřebitel se zavázal žalobkyni uhradit celkovou částku 28 488 Kč, a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1 187 Kč s úhradou první splátky nejpozději do 7. 6. 2019 (zjištěno ze smlouvy o úvěru a úvěrových podmínek). K poměrům žalovaný přímo ve smlouvě uvedl, že je zaměstnanec s čistými měsíčními příjmy ve výši 18 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 22 000 Kč. Z úvěrové zprávy nevyplynuly žádné další skutečnosti (zjištěno ze smlouvy o úvěru a z úvěrové zprávy). Žalovaný na předmětný úvěr celkově uhradil částku 13 657 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Podáním ze dne 29. 9. 2020 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru, toto podání bylo žalovaného zasláno dne 30. 9. 2020 (zjištěno z výzvy ke splacení celého úvěru a z podacího archu). Dne 22. 10. 2020 právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní výzvu ze dne 22. 10. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a podacího archu). 4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>10. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný přímo ve smlouvě uvedl výši svých příjmů a příjmy dalších členů domácnosti, v řízení však nebylo zjištěno, že by se žalobkyně těmito příjmy blíže zabývala a nebylo ani zjištěno, že by se žalobkyně zabývala jakýmikoliv výdaji žalovaného a k tomu si rovněž připojila doklady. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného považuje soud za zcela nedostačující. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí d