29 C 183/2021-80 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 1. 4. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 1. 2021 mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a společností [právnická osoba], jako postupníkem a novým věřitelem. Žalovaný uzavřel dne 7. 9. 2018 smlouvu o úvěru s původním věřitelem společností [právnická osoba] Žalovaný byl v rámci posouzení úvěruschopnosti lustrován z veřejně dostupných databází. Na základě smlouvy o úvěru poskytl původní věřitel žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 7. 11. 2018. Žalovanému byl úvěr v uvedené výši poskytnut převodem na jemu uvedený bankovní účet, žalovaný však do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne 2. 2. 2021, žalovaný však ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a) o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a) o. s. ř. již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a) o. s. ř. bez jednání. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje rozsudek podle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. zkrácenou verzi odůvodnění. 4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a původním věřitelem, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 7. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru. Předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí peněžní částky žalovanému ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr včetně příslušenství do 7. 11. 2018, avšak neuhradil ničeho. Ze smlouvy o postoupení pohledávky s přílohami ze dne 1. 1. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, odeslaném žalovanému téhož dne. Předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2021 právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného ke splacení dluhu. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. 5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. 7. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Podle ustanovení § 1880 odst. 1 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 12. Podle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje. 13. Soud uzavírá, že jednáním právního předchůdce žalobkyně a žalovaného došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy dle ust. § 2395 občanského zákoníku, neboť právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného a převzala závazek poskytnout žalovanému finanční prostředky do určité výše, což splnila, a žalovaný se zavázal tyto prostředky s úrokem splatit. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalovaného z úvěru, měla žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena konkrétní smlouva o úvěru, a že na základě této smlouvy byly dlužníku finanční prostředky poskytnuty a že dlužník - žalovaný dluh řádně neuhradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky. Tuto povinnost žalobkyně splnila, když prokázala, že její právní předchůdce uzavřel se žalovaným platnou úvěrovou smlouvu, tedy poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve sjednané výši, způsobem sjednaným v úvěrové smlouvě. Bylo tedy pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnuté úvěrové prostředky žalobkyni splatil, resp. že dluh zanikl jinak. To však žalovaný neučinil. Soud proto shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí v celém rozsahu. Lhůtu k plnění ve výroku I. určil soud jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč (když se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkové a právně obdobných věcech, viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3923/11), včetně DPH 21 % ve výši 189 Kč z odměny a náhrad, neboť zmocněnec žalobkyně je plátcem DPH. Lhůta k plnění byla stanovena i u výroku II. obecná třídenní a to ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.