14 C 184/2022-38 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9. 8. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 6 204,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 22. 10. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalované úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204,60 Kč do 20. 11. 2020. Žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila. Žalobkyně požaduje uhradit dluh 3 000 Kč za poskytnuté finanční prostředky, dále částku 3 204,60 Kč na dlužném poplatku za poskytnutí úvěru. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. 3. Na výzvu soudu dle § 115a) o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a) o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a) o. s. ř. bez jednání. 4. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy a učinil z nich tento závěr o skutkovém stavu: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena dne 22. 10. 2020 mezi právním předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou na základě žádosti žalované. Předmětem smlouvy o úvěru bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 3 000 Kč Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě prostřednictvím unikátního SMS kódu. Žalovaná se zavázala splatit úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204,60 Kč do 20. 11. 2020. Pohledávka na žalobkyni byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021. 5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. 7. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. 8. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. 9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 10. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. 14. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 15. Soud se v prvé řadě zabýval zkoumáním platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a v této souvislosti zejména posuzoval ujednání úvěrové smlouvy o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204,60 Kč a dovodil, že uvedené ujednání o poplatku (odměně) za úvěr je v daném případě v rozporu s dobrými mravy a z toho důvodu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná vrátit více jak dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši poplatku za poskytnutí úvěru považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout podle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. 16. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši poplatku za poskytnutí úvěru na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ustanovení § 576 občanského zákoníku tedy platí, že je-li ujednání od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o poplatku jakožto odměně za poskytnutí úvěru a že poskytování úvěrů je předmětem činnosti právní předchůdkyně žalobkyně, nelze předpokládat, že by právní předchůdkyně žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru. 17. Nároky z neplatné smlouvy o úvěru je pak třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované jistiny úvěru, která žalované skutečně byla poskytnuta. 18. Ve zbývajícím rozsahu (poplatek za poskytnutí úvěru) pak byla žaloba ze shora uvedených důvodů zamítnuta. 19. O nákladech řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla v dané věci převážně úspěšná a měla by tak právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, avšak žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.