15 C 66/2022-37 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 60 205,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 26. 4. 2020 uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 21 650 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 16. 6. 2021 zesplatnila. Aktuální dlužná částky 60 205,30 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 58 615,30 Kč, nákladů za vymáhání ve výši 100 Kč a smluvních pokut ve výši 1 490 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi účastníky byla dne 26. 4. 2020 uzavřena smlouva s názvem„ Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr“, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 60 000 Kč a roční úroková sazba byla sjednán ve výši 28,88 % (zjištěno ze smlouvy o úvěru). K poměrům žalovaný přímo ve smlouvě uvedl, že bydlí u rodičů, má družku a jedno vyživované dítě. Pracuje jako zaměstnanec s čistými měsíčními příjmy 16 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč. V úvěrové kartě bylo dále uvedeno, že měsíční výdaje domácnosti činí 13 000 Kč. Žalobce posuzoval údaje žalovaného v jednotlivých registrech a vypočítal dále tzv. [příjmení] klienta. Z níže uvedených dokladů však nevyplynulo, že by si žalobkyně jakkoliv ověřovala výši příjmů členů domácnosti, a že by se jakkoliv zabývala jednotlivými výdaji žalovaného. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak soud považuje za zcela nedostačující (zjištěno ze smlouvy o úvěru, z úvěrové karty a z úvěrové zprávy). Úvěr ve výši 60 000 Kč žalovaný čerpal dne 27. 4. 2020 a žalovaný na předmětný úvěr celkově uhradil částku 21 620 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Podáním ze dne 16. 6. 2021 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru, toto podání bylo žalovaného zasláno dne 16. 6. 2021 (zjištěno z výzvy ke splacení celého úvěru a z podacího archu). Dne 9. 7. 2021 právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní výzvu ze dne 8. 7. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a podacího archu). 4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>10. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný přímo ve smlouvě uvedl výši svých příjmů a příjmy dalších členů domácnosti, v řízení však nebylo zjištěno, že by se žalobkyně dostatečně těmito příjmy zabývala a nebylo ani zjištěno, že by se žalobkyně zabývala jakýmikoliv výdaji žalovaného a k tomu si rovněž připojila doklady. Z těchto skutečností pak žalobkyně nemohla oprávněně dovodit schopnost žalovaného řádně splácet své závazky. Tím, že se žalobkyně nedostavila k soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatno