19 C 133/2022-78 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 701,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 25. 1. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 600 Kč, jež představuje součet úroků, úplat a poplatků. Celkovou částku ve výši 34 600 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. V důsledku prodlení žalovaného původní věřitel úvěr ke dni 25. 2. 2019 zesplatnil. Po započtení plateb žalovaného dlužná jistina činí 10 400 Kč. Žalobkyně po žalovaném dále požaduje zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 5 301,40 Kč vyčíslenou ke dni 20. 5. 2020, která byla sjednána v případě prodlení ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 25. 1. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 600 Kč, jež představuje poplatek za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek v celkové výši 3 800 Kč a dále úroky sjednanými ve výši 28 % za období, na které byl úvěr poskytnut. Celkovou částku ve výši 34 600 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru, z předpisu splátek a ze smluvních podmínek). Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkovou částku 24 200 Kč (zjištěno z přehledu plateb). Žalovaný v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu s další výdělečně činnou osobou. Žalovaný pracuje jako OSVČ a jeho příjmy činí 12 049 Kč a dále je zaměstnán s příjmy ve výši 14 500 Kč. Příjmy celé domácnosti pak činí 36 500 Kč. Průměrné výdaje celé domácnosti pak žalovaný označil částkou 9 082 Kč. Z uvedené žádosti je zřejmé, že si původní věřitel údaje žalovaného ověřoval z pracovní smlouvy, z výpisů z účtu a z čestného prohlášení. Z těchto údajů není zřejmé, za jak dlouhé období si původní věřitel výpis z účtu vyžádal, a zda si z něj věřitel mohl učinit ucelený obraz o příjmech žalovaného ze zaměstnání, z podnikání, o příjmech jeho spolu žijící osoby, a rovněž veškerý přehled o výdajích domácnosti. Přitom i z výpočtu credit scoringu vyplynulo, že bodové ohodnocení žalovaného je jen 5 bodů nad hranicí, kdy úvěr žadateli nelze poskytnout. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, z dodatku k pracovní smlouvě, z výpisu z účtu a z credit scoringu). Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] (která byla právním nástupcem společnosti [právnická osoba]) postoupena na základě dodatku [číslo] (ze dne 13. 7. 2020) smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 18. 12. 2019 (zjištěno z notářského zápisu, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z jejího dodatku a z její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku). Dne 18. 12. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 18. 12. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku). 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: 12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. 13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. So