13 C 392/2022-56 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 18 222,17 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum], dále požaduje částku 13 566,28 Kč, která má představovat souhrn poplatků a nákladů (poplatek za poskytnutí úvěru, inkasní poplatek, náklady na vyhodnocení úvěru) a v neposlední řadě požaduje částku 4 154,65 Kč, která má představovat smluvní pokutu účtovanou v souvislosti s prodlením žalovaného. Uvedené pohledávky měly být na žalobkyni postoupeny. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud na základě provedených důkazů (žádost o úvěr; úvěrová smlouva ze dne [datum]; standardní informace o spotřebitelském úvěru; obchodní podmínky; rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně dodatku, dílčí smlouvy o postoupení, potvrzení o provedené úplatě dne [datum], oznámení a podacího archu; předžalobní výzva ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu (pro přehlednost odůvodnění jsou některá skutková zjištění v souvislosti s jejich právním hodnocením podrobněji rozvedena až v části věnované právnímu hodnocení věci). 5. Právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalovaného a dospěl ke závěru, je schopen úvěr splatit, jelikož je ho použitelný příjem vypočetl na částku 14 574 Kč (žádost o úvěr). Dne [datum] uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru a stejného dne mu v hotovosti předal částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem a dalšími poplatky, tj. v souhrnné výši 46 480 Kč prostřednictvím 14 měsíčních splátek (smlouva o úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný doposud uhradil 13 419,99 Kč (tvrzení žalobkyně). Dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalobkyní rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, stejného dne uzavřeli dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné pohledávka za žalovaným vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru (smlouva o postoupení pohledávek vč. dílčí smlouvy o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (oznámení o postoupení vč. podacího archu ze dne [datum]). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.; ustanovení o postoupení pohledávky § 1879 a násl.; ustanovení o neplatnosti právních jednání § 574 a násl., ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vše ve znění účinném ke dni 3. 7. 2020, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Soud dospěl k tomu, že na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Dále dospěl k tomu, že strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je ve zjevném rozporu s dobrými mravy a jako taková je podle § 588 občanského zákoníku neplatná. 10. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, spisová značka 21 Cdo 1484/2004). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Dle zdejšího soudu se tyto závěry plně uplatní i na údaj o roční procentní sazbě nákladů úvěru (RPSN), jelikož ten vyjadřuje skutečnou„ cenu“ úvěru. 11. Pro posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti RPSN) soud vychází z objektivizovaných údajů, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad ARAD (srov. https://www.cnb.cz). Sjednané RPSN ve výši více než 270 % ročně (úvěrová smlouva) zcela zjevně mnohonásobně převyšuje průměrné standardní RPSN (u korunových úvěrů poskytnutých bankám domácnostem na spotřebu v červenci 2020 činila průměrná hodnota RPSN 8,53 %). Sjednané RPSN proto soud považuje za zcela zjevně nepřiměřené a odporující dobrým mravům, což vede k závěru o neplatnosti celé úvěrové smlouvy, jelikož v daném případě dle soudu nepřichází do úvahy aplikace částečné neplatnosti právního jednání (§ 576 občanského zákoníku) nebo moderace úrokové sazby (§ 577 občanského zákoníku), protože nelze předpokládat, že by právní předchůdce žalobkyně smlouvu uzavřel i bez nemravného ujednání. Nadto je třeba dle zdejšího soudu trvat na tom, aby neplatnost z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy měla i sankčně-preventivní funkci. 12. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 25 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaný doposud na své závazky ze smlouvy uhradil celkem 13 419,99 Kč. Žalobkyni nicméně nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatné smlouvě, takže žalovaný prostřednictvím úhrad fakticky pouze vracel část poskytnuté jistiny. Soud proto žalobě vyhověl pouze v rozsahu dosud nevrácené části jistiny (výrok I). 13. Jak bylo uvedeno, žalobkyně nemůže mít nároky na plnění založené na neplatné smlouvě, soud proto její požadavky na zaplacení zbývajícího úroku, souvisejících poplatků i na zaplacení smluvní pokuty vyhodnotil jako nedůvodné. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhu plynoucího ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který na nynější situaci sice výslovně nedopadá, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, spisové značky 33 Cdo 3675/2021), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Vzhledem k uvedenému soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl (výrok II). 14. O nákladech řízení (výrok III) soud rozhodl podle zásady úspěchu vyjádřené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle které by jejich částečná náhrada náležela úspěšnějšímu žalovanému. Ani on však nemá na náhradu právo, jelikož mu v řízení žádné náklady nevznikly.