18 C 180/2022-193 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 103 675,17 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 6. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ve které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 70 000 Kč, který byl následně navýšen na 100 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 23,99 % ročně. Vzhledem k tomu, že se žalovaný následně dostal do prodlení s plněním povinností stanovených smlouvou, došlo dne 25. 4. 2021 k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 99 722,72 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 943,51 a poplatků ve výši 3 952,45 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2021 na žalobkyni. 2. V průběhu řízení se nepodařilo zjistit aktuální bydliště žalovaného. Z důvodu neznámého pobytu byl žalovanému usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. [číslo jednací] ustanoven opatrovník [příjmení] [jméno] [příjmení]. Opatrovník se k podané žalobě vyjádřil tak, že předně v řízení nebylo prokázáno, že mezi bankou a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, když ve spise je založen toliko návrh této smlouvy a není zřejmé, zda podpis zobrazený na výtisku tohoto návrhu je skutečně zaručeným elektronickým podpisem žalovaného. Opatrovník dále namítal, že žalobkyně vůbec neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru pak opatrovník shledává neplatné i tvrzené postoupení pohledávky a žalobkyně tak není ve věci vůbec aktivně věcně legitimována. Žalobkyně pak vůbec neprokázala, že došlo ke splnění podmínek pro okamžité zesplatnění pohledávky. 3. Vzhledem ke skutečnosti, že ve věci je dána existence cizího prvku, spočívající ve státní příslušnosti žalovaného, který je státním příslušníkem Slovenské republiky, zabýval se soud otázkou své pravomoci a příslušnosti k projednání a rozhodnutí věcí, jakož i otázkou práva rozhodného. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, je nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. V řízení nebylo zjištěno aktuální bydliště žalovaného, poslední známý trvalý pobyt žalovaného byl zjištěn na území Slovenské republiky. Podle ustanovení článku 5 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen„ Nařízení“) osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle oddílu 2 článku 7 uvedeného nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o povoleném debetu byla uzavřena a mělo být podle ní plněno na území České republiky, dospěl soud k závěru, že soudy České republiky mají pravomoc a příslušnost předmětný spor projednat a rozhodnout. Místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci pak byla určena podle posledního známého bydliště žalovaného na území České republiky. Soud případ posuzoval dle českého hmotného práva, neboť při absenci dvoustranné či vícestranné mezinárodní smlouvy upravující vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní vztahy se s ohledem na dikci ustanovení článku 28 nepoužije. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. V daném případě si smluvní strany v článku XIV. bod 1 věta poslední sjednali, že se smlouva bude řídit právem České republiky. 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu: 5. Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 6. 4. 2018 k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [číslo] která je smlouvou o úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o vydání kreditní karty byly též Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet a Všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank a.s a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Obsahem této smlouvy byl závazek banky poskytnut žalovanému úvěrový rámec až do výše 70 000 Kč, který byl žalovanému navýšen až do částky 100 000 Kč. Ten mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně byl žalovaný dle obchodních podmínek povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Tato smlouva byla uzavřena akceptací písemného návrhu smlouvy sepsaného žalovaným a podepsaného v rámci sjednaných postupů banky konkrétním certifikačním kódem. Tato smlouva navázala na smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, která byla mezi žalovaným a bankou uzavřena dne 27. 8. 2013, na základě které banka žalovanému zřídila běžný účet č. [bankovní účet] (zjištěno z návrhu smlouvy o vydání kreditní karty, z její akceptace, ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb, z dokumentů základního nastavení, z všeobecných obchodních podmínek a ceníku). 6. Žalovaný byl v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta hodnocen statusem 1. Banka si vyžádala mimořádný výpis z účtu klienta za období 1. 1. 2020 do 6. 10. 2021. Z tohoto výpisu však podle názoru soudu vyplynulo, že žalovaný měl velmi nepravidelné příjmy a výdaje, když například v náhodně určeném období výpisu z účtu (na konci seznamu) za období od prosince 2018 do března 2019 výdaje žalovaného jednoznačně přesahovaly jeho příjmy, když jeho celkové příjmy činily 267 300 Kč a jeho celkové výdaje za toto období činily 383 034,38 Kč, tedy výdaje žalovaného byly o 115 734,38 Kč vyšší než jeho příjmy. Podle názoru z těchto údajů v žádném případě nelze dospět k tomu, že byl žalovaný schopen řádně splácet své závazky. Tento názor soudu se pak věřiteli nepodařilo vyvrátit ani předloženým protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta, kde banka pouze obecně vyjmenovala, jaké konkrétní kroky jsou obecně při ověřování úvěruschopnosti klienta bankou činěny (zjištěno z údajů klienta, hodnocení klienta, z mimořádného výpisu z účtu a z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). 7. Žalovaný na předmětném účtu postupně vyčerpal jistinu úvěru ve výši 112 618,68 Kč (zjištěno z výpisu z účtu). 8. Podáním ze dne 27. 4. 2021 bylo žalovanému oznámeno, že ke dni 25. 4. 2021 došlo k zesplatnění úvěru (zjištěno z oznámení o zesplatnění a z poštovního podacího archu). 9. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2021 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 9. 2021, který byl žalovanému odeslán dne 14. 9. 2021 (zjištěno z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, ze smlouvy o postoupení pohledávek, její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávek a z poštovního podacího archu). 10. Dne 26. 11. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 26. 11. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu). 11. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 13. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebit