22 C 130/2023-49 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 16 072,46 Kč s příslušenstvím (smluvní úroky, zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácený úvěr, který byl žalovanému poskytnut jejím právním předchůdcem (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne 28. 11. 2019. Dále se domáhá částky ve výši 11 767,29 Kč, která má představovat úhradu za spojené služby (poskytnutí úvěru, administrativní činnost, možnost hotovostních splátek). V neposlední řadě se domáhá částky 16 500 Kč, která má představovat smluvní pokutu sjednanou v předmětné smlouvě. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 4. Soud na základě provedených důkazů (smlouva o úvěru včetně informace o zpracování osobních údajů a předpisu splátek; historie transakcí; smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy a oznámení; předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedeného dne s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a stejného dne mu vyplatil úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit částku navýšenou o úrok a další poplatky, tj. celkem 55 776 Kč, prostřednictvím 14 měsíčních splátek ve výši 3 984 Kč (smlouva o úvěru). Žalovaný doposud uhradil částku 27 100 Kč (historie transakcí). Dne 21. 11. 2022 uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné i nyní projednávaná pohledávka za žalovaným, postoupení bylo žalovanému oznámeno písemností ze dne 7. 12. 2022 (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy a oznámení). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § [číslo] a násl.) ve znění rozhodném ke dni 28. 11. 2019 a podle smluvního ujednání mezi stranami, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr byl žalovanému poskytnut se sjednaným úrokem v celkové výši 2 888 Kč za dobu trvání úvěru, roční procentní sazba nákladů úvěru (RPSN) byla vzhledem k souvisejícím poplatkům ve výši 272,44 %. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč a za dobu 14 měsíců se zavázal vrátit prostřednictvím měsíčních splátek částku 55 776 Kč. 11. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Dle soudu lze uvedené závěry bezpochyby vztáhnout i na hodnotu RPSN, která vyjadřuje celkovou„ cenu“ úvěru. 12. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti RPSN) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém RPSN, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná míra ročních procentních nákladů úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem v listopadu roku 2019 byla na úrovni 8,64 % ročně. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž uvedené výstupy nebylo nutné provádět jako důkaz. 13. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že RPSN poskytnutého úvěru se zcela zjevně příčí dobrým mravům, tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné ceny úvěru“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 14. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok pouze na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Další nároky založené na neplatné úvěrové smlouvě nemohou být důvodné (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuta). Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhů plynoucích ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který na nynější situaci sice výslovně nedopadá, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], spisové značky [spisová značka]), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 15. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly předány finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a dále bylo prokázáno, že žalovaný prostřednictvím splátek již uhradil 27 100 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na vrácení pouze zbývající části jistiny. Lhůtu k plnění soud určil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní (nekontaktní) a nekonkretizoval své možnosti vrátit dlužnou jistinu (bezdůvodné obohacení). Ve vztahu ke zbývající části jistiny a dalším požadovaným nárokům včetně úroku z prodlení soud žalobu zamítl, jelikož tyto nároky žalobkyně nebyly důvodné, jak bylo vysvětleno výše. Pro jednoznačnost soud dodává, že požadavky žalobkyně na zaplacení smluvního úroku a úroku z prodlení formulované částečně v kapitalizované podobě byly soudem v zamítavém výroku identifikován pouze celkovým obdobím, za které byly žádány. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, právo na (částečnou) náhradu nákladů řízení však rovněž nemá, jelikož mu žádné náklady nevznikly.