22 C 186/2023-44 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 18 283,51 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácený úvěr, který měl být žalovanému poskytnut jejím právním předchůdcem (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne 8. 4. 2020. Předmětná pohledávka měla být na žalobkyni postoupena. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů (zákaznická karta/žádost o úvěr; smlouva o úvěru vč. smluvních podmínek; předžalobní výzva ze dne 1. 6. 2023 vč. dokladu o odeslání ze dne 2. 6. 2023; oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 vč. dokladu o odeslání ze dne 13. 1. 2023; tabulka umoření; smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 vč. výňatku z přílohy) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 4. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedeného dne s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a stejného dne mu vyplatil v hotovosti úvěr ve výši 49 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit částku navýšenou o úrok ve výši 86 % ročně a o poplatek prostřednictvím 15 měsíčních splátek ve výši 5 537 Kč (vyjma poslední splátky), takže výsledná vracená částka činila 83 051 Kč (smlouva o úvěru vč. smluvních podmínek). Žalovaný doposud uhradil částku 66 070 Kč (tabulka umoření). Dne 14. 12. 2022 uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné i nyní projednávaná pohledávka za žalovaným, postoupení bylo žalovanému oznámeno písemností ze dne 16. 12. 2022 (smlouva o postoupení pohledávek včetně výňatku z přílohy a oznámení s dokladem o odeslání). Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhů plynoucích z úvěrové smlouvy (předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání). 5. Skutkový závěr soud shrnuje tak, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy žalovanému finanční prostředky, které se zavázal dle sjednaných podmínek společně s úrokem vrátit. Žalovaný dosud neuhradil celou sjednanou částku. Právní předchůdkyně žalobkyně se dohodla s žalobkyní, že na ní postoupí pohledávky plynoucí z předmětné smlouvy. 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § 2991 a násl.) ve znění rozhodném ke dni 8. 4. 2020 a podle smluvního ujednání mezi stranami, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr byl žalovanému poskytnut se sjednaným úrokem v celkové výši 32 551 Kč za dobu trvání úvěru, přičemž tento úrok měl činit 86 % ročně. Pokud soud zohlední faktické parametry celého úvěru (tzn. výši půjčené částky, období půjčení, počet a četnost splátek), tak se jedná o roční úrokovou míru cca 89 % (vypočteno za pomocí finanční funkce Excel). 11. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 12. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad ARAD (srov. https://www.cnb.cz). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná míra úroků u úvěrů určených na spotřebu s fixací nad 1 rok do 5 let, které byly poskytovány bankami domácnostem v dubnu roku 2020 byla na úrovni 6,75 % ročně. Nad rámec soud dodává, že časové řady ARAD využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění. 13. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že už smluvně ujednaný úrok ve výši 86 % se zcela zjevně příčí dobrým mravům, tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné ceny úvěru“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 14. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok pouze na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Další nároky založené na neplatné úvěrové smlouvě nemohou být důvodné (smluvní úrok, poplatek). Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhů plynoucích ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. 15. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly předány finanční prostředky ve výši 49 000 Kč a dále bylo prokázáno, že žalovaný prostřednictvím splátek již uhradil 66 070 Kč. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Ve vztahu k jistině z důvodu, že ji žalovaný prostřednictvím splátek již fakticky vrátil a ve vztahu k dalším požadovaným nárokům z důvodu, že nebyly naplněny podmínky pro jejich vznik. Pro jednoznačnost soud dodává, že požadavky žalobkyně na zaplacení smluvního úroku a úroku z prodlení formulované částečně v kapitalizované podobě byly soudem v zamítavém výroku identifikován pouze celkovým obdobím, za které byly žádány. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení však rovněž nemá, jelikož mu žádné náklady nevznikly.