22 C 49/2023-24 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 17 200 Kč s příslušenstvím (zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácené finanční prostředky poskytnuté žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. 6 2014 ze dne 23. 3. 2024, a částky 10 000 Kč, která má představovat smluvní pokutu účtovanou za prodlení žalovaného. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud na základě provedených důkazů (úvěrová smlouva ze dne 23. 3. 2014; předpis splátek; zpráva klienta; předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Žalobkyně uzavřela s žalovaným výše uvedeného dne smlouvu o úvěru a stejného dne mu poskytla v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit společně s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13 800 Kč prostřednictvím 13 měsíčních splátek ve výši 2 600 Kč (smlouva o úvěru, předpis splátek). Žalovaný uhradil 6 800 Kč (zpráva klienta ke dni 27. 6. 2022). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § [číslo] a násl.) ve znění účinném ke dni 23. 3. 2014 a podle smluvního ujednání mezi stranami, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 10. Podle § 577 občanského zákoníku je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 11. Strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. Soud tuto smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 12. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr měl být žalované poskytnut se sjednaným úrokem ve výši 20 % z poskytnuté jistiny (tj. 4 000 Kč) a za úplatu 9 800 Kč. Žalovaný tam měl vrátit celkovou částku 33 800 Kč (čl. I bod 2 a čl. II smlouvy o úvěru). 13. Pokud by soud přihlédl pouze k výši sjednaného úroku 4 000 Kč z poskytnuté jistiny 20 000 Kč, jejíž splacení (společně s úrokem) bylo sjednáno prostřednictvím 13 měsíčních splátek (vycházely by v takovém případě na výši cca 1 846 Kč za měsíc), šlo by o úrokovou míru 33 % ročně. Tento náhled nicméně nekoresponduje s tím, že sjednané splátky činily ve skutečnosti 2 600 Kč měsíčně, tudíž je zřejmé, že mnohem přiléhavější a odpovídající realitě je údaj o ročních procentních nákladech úvěru (tzv. RPSN), který odráží skutečnou„ cenu“ úvěru. Tato sazba byla dle smlouvy ve výši 169,9 %. 14. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Dle soudu lze uvedené závěry bezpochyby vztáhnout i na hodnotu RPSN, která vyjadřuje celkovou„ cenu“ úvěru. 15. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti RPSN) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém RPSN, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot, a jednak ve prospěch platnosti ujednání zohledňoval údaje za celý rok, ve kterém došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná míra ročních procentních nákladů úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem, se v jednotlivých měsících roku 2014 pohybovalo v rozmezí maxima 15,34 % a minima 14,72 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž uvedené výstupy nebylo nutné provádět jako důkaz. 16. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednané RPSN ve výši cca 170 % ročně se zcela zjevně příčí dobrým mravům (mnohonásobně převyšuje obvyklý úrok v daném místě a čase), tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné ceny úvěru“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 17. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Žalobkyni naopak nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatné smlouvě, takže její požadavky na smluvní úrok a na smluvní pokutu soud vyhodnotil jako nedůvodné. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhů plynoucích ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který na nynější situaci sice výslovně nedopadá, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 18. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uhradil částku 6 800 Kč, tudíž soud žalobkyni přiznal nárok na vrácení pouze zbývající části jistiny. Lhůtu k plnění soud určil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní (nekontaktní) a nekonkretizoval své možnosti vrátit dlužnou jistinu (bezdůvodné obohacení). Ve zbytku soud žalobu zamítl, jelikož další nároky žalobkyně nebyly důvodné, jak bylo vysvětleno výše. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, právo na (částečnou) náhradu nákladů řízení však rovněž nemá, jelikož mu žádné náklady nevznikly.