22 C 52/2023-39 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 14 500 Kč s příslušenstvím (zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácené finanční prostředky, které byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy [číslo] ze dne 14. 12. 2019 uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba] Financial, [IČO]). 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud na základě provedených důkazů (zákaznická karta; úvěrová smlouva ze dne 14. 12. 2019 včetně smluvních podmínek; smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně výňatku z přílohy, oznámení a dokladu o odeslání; předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání; tabulka umoření) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným výše uvedeného dne uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 17 000 Kč a stejného dne část těchto prostředků právní předchůdce žalobkyně použil na splacení závazku žalovaného ze smlouvy [číslo] vyplatil mu v hotovosti finanční prostředky ve výši 12 337 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr společně s poplatkem ve výši 13 240 Kč prostřednictvím 52 týdenních splátek ve výši 612 Kč, resp. poslední splátka měla být ve výši 588 Kč (smlouva o úvěru, smluvní podmínky). Žalovaný dosud uhradil 2 500 Kč (tabulka umoření). Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalobkyní dne 28. 1. 2022 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mj. i nyní projednávaná pohledávka za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek včetně výňatku z přílohy). Postoupení bylo žalovanému oznámeno (oznámení včetně dokladu o odeslání dne 24. 2. 2022). 6. Vzhledem k níže vysvětlenému právnímu závěru (zjevný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy) soud pro nadbytečnost detailně nehodnotil dokumenty, které žalobkyně předložila k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované (zákaznická karta). 7. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § [číslo] a násl.) ve znění rozhodném ke dni 14. 12. 2019 a podle smluvního ujednání mezi stranami, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 8. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 11. Podle § 577 občanského zákoníku je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 12. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 13. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr byl žalovanému poskytnut se sjednaným úrokem 56 % ročně a tzv. roční procentní sazba nákladů úvěru (RPSN) byla vzhledem k souvisejícím poplatkům ve výši 252,11 % (desetinná čárka není ve smlouvě uvedena, nicméně údaj RPSN 25 211 % není reálný). Žalovaný se zavázal vrátit celkem 31 800 Kč. 14. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 15. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti úrokové sazby) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot, a jednak ve prospěch platnosti ujednání zohledňoval údaje za celý rok, ve kterém došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná sazba úroku u nových úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem s fixací úrokové sazby do 1 roku, se v jednotlivých měsících roku 2019 pohybovalo v rozmezí maxima 11,25 % a minima 7,77 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž uvedené výstupy nebylo nutné provádět jako důkaz. 16. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednaná úroková míra ve výši 56 % ročně se zcela zjevně příčí dobrým mravům (více než pětinásobně převyšuje průměrnou míru obvyklého úroku v daném místě a čase), tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné úrokové sazby“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 17. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhů plynoucích ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který na nynější situaci sice výslovně nedopadá, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 18. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly předány finanční prostředky ve výši 12 337 Kč (tedy nikoliv ve výši celého úvěru) a dále bylo prokázáno, že žalovaný uhradil 2 500 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na vrácení pouze zbývající části jistiny. Lhůtu k plnění soud určil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní (nekontaktní) a nekonkretizoval své možnosti vrátit dlužnou jistinu (bezdůvodné obohacení). Ve vztahu ke zbývající části jistiny a ohledně požadovaného úroku z prodlení soud žalobu zamítl, jelikož tyto nároky žalobkyně nebyly důvodné, jak bylo vysvětleno výše. Pro jednoznačnost soud dodává, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení fo