22 C 99/2023-48 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 9 341,95 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení, náklady mimosoudního vymáhání), která má představovat nevrácené finanční prostředky, které měly být žalované poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 11. 2. 2021; dále se domáhá částky 7 084,34 Kč, která má představovat nesplacené poplatky související s předmětnou smlouvou o úvěru; dále se domáhá částky 868,80 Kč, která má představovat nezaplacenou smluvní pokutu za prodlení. Uvedené pohledávky měly být na žalobkyni postoupeny. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Na základě provedených důkazů (smlouva o úvěru; žádost o úvěr; formulář s informacemi o úvěru; rámcová smlouva o postoupení pohledávek včetně dodatku, dílčí smlouvy a přílohy; potvrzení o úhradě; oznámení postoupení včetně dokladu o odeslání; předžalobní upomínka včetně dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 4. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela výše uvedeného dne s žalovanou výše uvedenou smlouvu o úvěru a stejného dne jí poskytla v hotovosti finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 15 % ročně a s dalšími poplatky prostřednictvím 14 měsíčních splátek ve výši 1 328 Kč, tj. dohromady se zavázala vrátit částku 18 592 Kč (informace o úvěru; úvěrová smlouva). V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy a výdaje žalované byly ověřovány mimo jiné na základě výplatních pásek a pracovní smlouvy, použitelný příjem žalované byl stanoven částkou 6 926 Kč (žádost o úvěr). Žalovaná uhradila jednu splátku ve výši 1 328 Kč (tvrzení žalobkyně). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne 4. 4. 2022 rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, dne 3. 6. 2022 dodatek č. 1 k rámcové smlouvě a dne 28. 7. 2022 dílčí smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné pohledávka za žalovanou ve výši 17 264 Kč (rámcová smlouva vč. dodatku, dílčí smlouvy a přílohy). Žalobkyně provedla úhradu postoupených pohledávek na účet uvedený ve smlouvě dne 28. 7. 2022 (potvrzení o úhradě; § 4 rámcové smlouvy). Dne 8. 8. 2022 bylo žalované zasláno oznámení o postoupení pohledávky (oznámení o postoupení vč. dokladu o odeslání). Žalovaná byla 23. 11. 2022 právní zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě závazků plynoucích z předmětné úvěrové smlouvy (předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání). 5. Vzhledem k níže uvedenému právní závěru soudu nebyl pro nadbytečnost proveden důkaz výpisem úkonů mimosoudního vymáhání. 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § 2991 a násl.; ustanovení o postoupení pohledávky § 1879 a násl.) ve znění účinném ke dni 11. 2. 2021 a podle smluvního ujednání mezi stranami, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. Soud tuto smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr měl být žalované poskytnut se sjednaným úrokem ve výši 15 % ročně (vyčísleno částkou 963 Kč), dále za poplatek za poskytnutí (4 900 Kč), za náklady na vyhodnocení úvěru (929 Kč) a za inkasní poplatek (1 800 Kč). Sazba ročních procentních nákladů úvěru (RPSN) tudíž činila více než 270 % (část 3 informací o úvěru). Právě tato posledně uvedená hodnota vyjadřuje v tomto případě skutečnou„ cenu“ poskytnutého úvěru, proto jedná o přiléhavější údaj pro účely posouzení mravnosti úvěru. 11. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Dle soudu lze uvedené závěry bezpochyby vztáhnout i na hodnotu RPSN, která vyjadřuje celkovou„ cenu“ úvěru. 12. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti RPSN) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém RPSN, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad ARAD (srov. https://www.cnb.cz). Soud ve prospěch platnosti ujednání bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná míra ročních procentních nákladů úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem, byla v únoru roku 2021 na úrovni 7,85 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady ARAD využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž uvedené výstupy nebylo nutné provádět jako důkaz. 13. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednané RPSN ve výši více než 270 % se zcela zjevně příčí dobrým mravům (mnohonásobně převyšuje obvyklé RPSN v daném místě a čase), tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné ceny úvěru“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy zcela klíčový význam, jde stěžejní motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 14. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Žalobkyni naopak nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatné smlouvě, takže její požadavky na smluvní úrok, poplatky a na smluvní pokutu soud vyhodnotil jako nedůvodné. Vzhledem k neexistenci úvěrové pohledávky (na základě neplatné smlouvy nemohla vzniknout) žalobkyni nevznikl ani nárok na příslušenství v podobě nákladů na vymáhání předmětné (neexistující) úvěrové pohledávky. Obdobně i ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byla vyzvána ke splnění dluhů plynoucích ze smlouvy o úvěru (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. Nad rámec soud dodává úvahu, že tento závěr odpovídá také smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který na nynější situaci sice výslovně nedopadá, ale lze ho s ohledem na totožný chráněný zájem analogicky zohlednit. Jestliže při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, spisová značka 33 Cdo 3675/2021), mělo by se obdobné pravidlo uplatnit i pro ostatní případy zjevného rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 15. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč a žalovaná doposud vrátila 1 328 Kč, tudíž soud žalobkyni přiznal nárok na vrácení pouze zbýv