19 C 27/2024-85 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 901,93 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ke kreditní kartě reg. [číslo] uzavřené dne 8. 4. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr až do úvěrového limitu 21 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek, byl opakovaně vyzván k úhradě splatných dlužných splátek a když ani poté k úhradě nedošlo zesplatnila žalobkyně veškeré závazky žalovaného ke dni 24. 12. 2022. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 4. 10. 2023 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K výzvě soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný taktéž nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. Z provedených důkazů soud učinil následující skutková zjištění: Z žádosti o poskytnutí úvěru, že žalovaný žalobkyni požádal dne 3. 4. 2019 o poskytnutí úvěru ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 21 000 Kč. Z předsmluvních informací, informace o pojištění a pojištění ochrany nákupu, že žalovaný se seznámil dne 3. 4. 2019 s těmito dokumenty. Z obchodních podmínek [anonymizováno] pro kreditní karty, jaké byly v době poskytnutí úvěru podmínky pro poskytnutí kreditní karty. Z interního výstupu o posouzení úvěruschopnosti, dokumentu data o žádosti a dokumentu informace z [anonymizována dvě slova], že žalobkyně provedla před poskytnutím úvěru skóring žalovaného a prověřila jeho úvěruschopnosti. Ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě [ulice] [anonymizováno] ze dne 4. 4. 2019 a smlouvy o vydání karty ze stejného dne, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena předmětná smlouva na základě které mu byl poskytnut neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou do výše úvěrového limitu 21 000 Kč, mezi stranami byl sjednán úrok 19,90 % ročně, v čl. VI. bod 3 bylo ujednáno, že pokud je žalovaný se splácením závazku vůči žalobkyni a tyto neuhradí ani v dodatečné lhůtě 30 dnů, je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit a byla mu poskytnuta kreditní karta [anonymizována dvě slova]. Z historie čerpání se podává průběh čerpání úvěru, kdy ke dni 11. 9. 2023 činila vyčerpaná dlužná částka 23 901,93 Kč. Z oznámení o zesplatnění úvěru s podacím lístkem, že dne 26. 12. 2022 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky. Z výzev k úhradě, že žalobkyně upozorňovala žalovaného opakovaně na prodlení se splácením ke dni 28. 7. 2022, 7. 8. 2022, 28. 8. 2022. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 10. 2023 s podacím lístkem, že před podáním žaloby zástupkyně žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. 4. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru ke kreditní kartě do limitu 21 000 Kč. Mezi stranami byla platně uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala vydat žalovanému kreditní kartu a poskytnout mu neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou do výše úvěrového limitu 21 000 Kč, mezi stranami byl sjednán úrok 19,90 % ročně, v čl. VI. bod 3 bylo ujednáno, že pokud je žalovaný se splácením závazku vůči žalobkyni a tyto neuhradí ani v dodatečné lhůtě 30 dnů, je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Žalovaný úvěr průběžně čerpal, avšak nehradil řádně splátky, žalobkyně jej opakovaně upomínala s tím, že je v prodlení se splácením. Žalobkyně ke dni 24. 12. 2022 zesplatnila svoji pohledávku z důvodu prodlení žalovaného, o čemž ho informovala písemně dne 26. 12. 2022. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 23 901,93 Kč. Před podáním žaloby zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Podle § 122 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů. 11. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Pokud se týká právního posouzení, soud uzavírá, že jednáním žalobkyně a žalovaného došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně plnila svou povinnost ze zmíněné smlouvy o úvěru ke kreditní kartě a žalovanému tak vznikla synallagmatická povinnost vyčerpané peněžní prostředky žalobkyni splatit. Soud přezkoumal v návaznosti na tvrzení žalobkyně co do průběhu splácení úvěru žalovaného výši žalobního nároku, a to s ohledem na shora zjištěný skutkový stav, když dospěl k závěru, že žalobní nárok ve výši, jež byl žalobou uplatněn, je důvodným. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení dluhu (pohledávky) z úvěru, měla žalobkyně jako věřitel dle hmotně-právní normy břemeno tvrzení a důkazní pouze o tom, že se žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky a že dlužník dluh řádně nehradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky (srov. rozhodnutí Krajského sou