14 C 39/2026-62 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 698 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, dohodu o narovnání. Na základě čl. 2 bod 1. písm. a) Dohody se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 35 698,00 Kč. Na základě čl. 2 bod 1. písm. b) Dohody se žalovaný zavázal uhradit žalobci plnění dle čl. 2 bod 1. písm. a) Dohody uhradit tak, že do , datum, uhradí částku ve výši 4 198 Kč a dále bude platit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně na účet žalobce číslo účtu , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, , a následující splátka byla splatná vždy do 20. dne každého měsíce počínaje měsícem únor 2026, a to pod ztrátou výhody splátek, při nezaplacení některé z nich. Splátka do , datum, nebyla uhrazena. Žalovaný, jelikož nehradil splátku řádně a včas tak ztratil výhodu splátek, a tak žalobkyně po žalovaném požaduje úhradu celého zbývajícího dluhu, který se požaduje v rámci této žaloby.2. Žalovaný se ve věci vyjádřil následujícím způsobem:3. „Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 500 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva o úvěru byla uzavřena mezi žalobkyní jakožto podnikatelem a žalovaným jakožto spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na smlouvu o úvěru a činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona. Žalobkyně v podané žalobě dovozuje svůj nárok na úhradu částky ve výši 35 698 Kč s příslušenstvím z titulu dohody o narovnání ze dne , datum, vztahující se k výše specifikované smlouvě o úvěru. Žalovaný předně uvádí, že se v případě předložené dohody nejedná o dohodu o narovnání, nýbrž toliko o simulovaný právní úkon, prostřednictvím kterého se žalobkyně snažila legalizovat neexistující právní důvod v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Tento závěr žalovaného je odůvodněn níže. Z označení i obsahu přiložené dohody vyplývá, že se má jednat o dohodu o narovnání. Dle ust. § 1903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), které stanoví, že „dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné“, spočívá podstata institutu narovnání ve zrušení starého závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Smyslem a účelem dohody o narovnání pak je nahrazení starého závazku právě a jen z toho důvodu, že práva a povinnosti stran vyplývající z tohoto starého závazku byla sporná či pochybná. Pochybnost znamená, že pro alespoň jeden ze subjektů závazku jsou existence či obsah vzájemných práv a povinností nejisté. Spornost znamená, že si je každý ze subjektů „jist něčím jiným“, tedy že mají odlišný pozitivní názor na existenci nebo obsah práv a povinností. Tak tomu ovšem v tomto konkrétním případě nebylo. Z výše specifikované dohody je zřejmé, že vzájemná práva a povinnosti mezi žalobkyní a žalovaným sporná nebyla, protože dohodu podepsaly obě strany, které v ní stručně, jasně a ve vzájemné shodě definovaly obsah závazku. Spornost rozhodně nelze vykládat jako stav hrozícího soudního sporu, což potvrzuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že účelem uvedené dohody spíše bylo údajným narovnáním legalizovat neexistující právní důvod, případně se využitím této dohody vyhnout zkoumání otázky, zda žalobkyně splnila povinnost řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením výše specifikované smlouvy. Je nutné podotknout, že předpokladem platnosti dohody o narovnání, stejně jako jakéhokoliv jiného právního jednání, je naplnění obecných požadavků stanovených zákonem, kdy se zejména musí jednat o určitý a srozumitelný projev vážné a svobodné vůle a rovněž musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. Smluvní strany závazku tak nemohou prostřednictvím dohody o narovnání nahradit původní závazek, případně jeho část, takovým způsobem, že výsledný závazek založí rozpor se zákonem. Současně je při posuzování platnosti nového závazku, který vznikl narovnáním neplatného závazku, nutné přihlédnout i k důvodu neplatnosti původního závazku, resp. posoudit, zda důvod neplatnosti původního závazku nepostihuje rovněž závazek vzniklý narovnáním. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá že institut narovnání předpokládá existenci platného právního vztahu, z něhož vyplývají závazky, které jsou předmětem dohody o narovnání. V tomto ohledu je žalovaný přesvědčen, že výše specifikovaná smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná, a to zejména z důvodu porušení povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Absolutní neplatnost přitom znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo. Účastníkům z takového právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti a plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání. V situaci, kdy výše specifikovaná smlouva o úvěru trpí vadami způsobujícími její absolutní neplatnost, tak nemůže být narovnán závazek, který, s ohledem na výše uvedené, nikdy účinně nevznikl. Žalobkyní předloženou dohodu o narovnání, o kterou žalobkyně opírá důvodnost svého žalobního návrhu a která má zcela zjevně za cíl obejít následky absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, nelze v tomto směru v žádném případě považovat za relevantní. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, v němž soud vyložil, že „není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem „narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání“. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Okresní soud v Mladé Boleslavi v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021, č. j. 20 C 347/2020 - 16, ve kterém dovodil, že „pro absenci žalobních tvrzení a důkazů ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného neunesla žalobkyně břemeno tvrzení a důkazní o této rozhodné skutečnosti, úvěrovou smlouvu – potažmo i z ní vycházející dohodu o narovnání – tak soud nemohl hodnotit jako platně uzavřenou ve znění § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a stávající judikatury vyšších soudů“. Je tak naprosto zřejmé, že při posuzování platnosti závazku vzniklého narovnáním je rovněž nutné zohlednit okolnosti sjednání původního závazku. V tomto ohledu žalovaný odkazuje také např. na závěry Krajského soudu v Ostravě formulované v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2019, č. j. 11 ICm 2231/2016 - 71, ve kterém vyložil, že „dlužnice tedy vstupovala do smluvního vztahu s CMI jako spotřebitelka, a proto při posuzování zneužívající povahy jakékoliv klauzule obsažené ve spotřebitelském závazkovém vztahu musí být vždy přihlédnuto k povaze plnění a ke všem okolnostem, za kterých byla smlouva obsahující zneužívající klauzuli uzavřena, k celému jejímu obsahu i k obsahu souvisejících smluv. Proto je tímto úhlem pohledu potřeba nahlížet na právní jednání mezi právním předchůdcem žalovaného a dlužnicí jako spotřebitelkou, a to i na dohodu o narovnání, a vzít v úvahu zakázaná ujednání, která zakládají (v rozporu s požadavkem přiměřenosti) významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“. Ačkoli tedy právní úprava předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání, musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Žalovaný má tedy za to, že výše specifikovaná dohoda o narovnání není platná. Avšak ani v případě, kdy by mezi účastníky řízení byla skutečně uzavřena dohoda o narovnání, neměnila by tato skutečnost ničeho na závěru, že výše specifikovaná smlouva o úvěru, která měla být předmětem dohody o narovnání, je sama o sobě absolutně neplatná. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dle ust. § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsle