22 C 166/2025-62 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 12 950 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která představuje nevrácenou část peněz (15 000 Kč), které byly žalované poskytnuty na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené s obchodní společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 9. 2. 2022. Uvedla, že úvěruschopnost žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně hodnocena na základě sdělených údajů, které byly ověřovány na základě dokladů uvedených v zákaznické kartě, nicméně doklady nemá k dispozici. Žalovaná uvedla příjem ve výši 24 661 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti; s ohledem na výši příjmu a výši zápůjčky právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o její úvěruschopnosti. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradila celkem 5 050 Kč. Dále se žalobkyně domáhá částky 11 916 Kč, jakožto zbývající části poplatku, který původně sestával z kapitalizovaného úroku (9 817 Kč), poplatku za zpracování (1 500 Kč) a poplatku za komfortní a flexibilní splácení (3 851 Kč). Všechny vymáhané pohledávky byly na žalobkyni postoupeny.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 9. 2. 2022 dohodly na obsahu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč, žalovaná se zavázala uvedenou částku společně s poplatky a úrokem ve výši 9 817 Kč vrátit prostřednictvím 65 týdenních splátek ve výši 465 Kč (poslední splátka 408 Kč); úroková sazba je uvedena 88 % ročně, RPSN je uvedeno 167,56 % (smlouva o úvěru s podmínkami č. l. 18-19).4. Žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, že je svobodná, bydlí v nájmu, má 3 vyživovací povinnosti, je nezaměstnaná, má příjem ve výši 7 941 Kč, další příjem ve výši 1 720 Kč a další příjmy domácnosti 15 000 Kč, odhadované měsíční údaje uvedla ve výši 5 000 Kč, dále uvedla, že nemá kreditní kartu ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti; uvedla že má bankovní účet (karta zákazníka č. l. 17). Žalobkyně nedisponuje doklady, na základě kterých by bylo výše uvedené ověřeno (tvrzení žalobkyně).5. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni písemností ze dne 29. 1. 2024 (oznámení č. l. 20).6. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradila celkem 5 050 Kč (tabulka umoření č. l. 21 a tvrzení žalobkyně).7. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu z předmětné smlouvy o úvěru (výzva č. l. 24-25, podací lístek č. l. 23).8. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 9. 2. 2022 dohodly na obsahu smlouvy, na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka 15 000 Kč; úrok byl sjednán ve výši 88 % ročně a RPSN ve výši 167,56 %. Právní předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti vycházela z údajů sdělených žalovanou; nedisponuje dokladem o příjmu ani výdajích žalované. Žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila celkem 5 050 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni.9. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).10. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.11. U vymáhaných nároků došlo k platné změně věřitele ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku na žalobkyni, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že došlo k jejich postoupení na žalobkyni. Žalobkyně se proto předmětných nároků může domáhat soudní cestou.12. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro nadbytečnost se soud nezabýval možnou neplatností smlouvu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 občanského zákoníku.13. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.14. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.15. S ohledem na povinnost poskytovatele úvěru stanovenou v § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na zásadu přímosti dokazování soud nepovažuje za dostatečné, pokud jsou jako důkaz předloženy pouze vyplněné karty zákazníka, jelikož na tomto základě není možno správnost údajů hodnověrně přezkoumat. Názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, čj. 5 Co 231/2020-97, na který odkazuje žalobkyně, není v soudní rozhodovací praxi nikterak ustálený a zdejší soud se od něho na základě výše uvedeného odchyluje.16. Žalobkyně dle názoru soudu nedodržela standard odborné péče, jelikož neověřila řádně příjmy žalobkyně a rovněž se nezabývala faktickými výdaji žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Již z tvrzení žalobkyně přitom vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z předpokladu úvěruschopnosti žalované s ohledem na sdělenou výši příjmů a s ohledem na nižší výši zápůjčky.17. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalované. Celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto pro nedůvodnost zamítl požadavky na zaplacení úroku a poplatků, jelikož na tyto položky právní předchůdkyni žalobkyně nevznikl nárok (nebyly platně sjednány).18. Žalovaná již v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila částku, která byla právní předchůdkyní žalobkyně nesprávně využita i na částečnou úhradu některých výše uvedených nedůvodných položek. Soud uvedené úhrady v rámci zúčtování obohacení žalované zohlednil, přičemž žalobkyně má za takové situace právo na zaplacení dosud nevrácené jistiny (15 000 – 5 050 = 9 950); ve zbývající části soud požadavek na zaplacení jistiny jako nedůvodný zamítl.19. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spo