16 C 218/2020-33 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] dne [datum] a tento úvěr se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši [částka]. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný ovšem nehradil měsíční splátky pravidelně a proto [právnická osoba] [právnická osoba] celý úvěr ke dni [číslo] [rok] zesplatnila. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení předmětné částky [částka], která sestává z jistiny v částce [částka], dále úroku ve výši [částka], poplatků v částce [částka] a smluvní pokuty v částce [částka], přičemž tato pohledávka na ni byla postoupena z původní věřitelky [právnická osoba] [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávky, a to s účinností ke dni [datum], přičemž toto postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně dopisem ze dne [datum]. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho ani přes předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], výpisu z úvěrového účtu [číslo] dopisu [právnická osoba] [právnická osoba] žalovanému ze dne [datum] – odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] smlouvy o postoupení uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a [právnická osoba] [právnická osoba] a z přílohy této smlouvy obsahující seznam postupovaných pohledávek a dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne [datum] – oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin již svá skutková zjištění pro nadbytečnost nečinil. Soud proto na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, v dalším pro stručnost odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že [právnická osoba] a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu kromě toho, že žalovaného lustrovala v rejstřících BRKI, NRKI, v databázi SOLUS insolvenčním rejstříku ISIR netvrdila ničeho dalšího o konkrétních příjmových a výdajových poměrech na straně žalovaného, k čemuž dodala, že předchozí věřitelka rovněž zohlednila pohyby na bankovním účtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných výdajů o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. Žádná konkrétní fakta o poměrech žalovaného však k tomu neuvedla. 10. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat. 11. Za této situace proto smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění posky