16 C 44/2021-43 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 26 230,09 Kč spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně jdoucím z částky 21 578,44 Kč od 24. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 26 230,09 Kč od 24. 7. 2020 do zaplacení a dále zaplacení částky 696,90 Kč s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalované téhož dne finanční prostředky ve výši 49 000 Kč přičemž žalovaná se zavázala žalobkyni tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně, a to ve 23 splátkách po 2 583 Kč (vyjma poslední splátky). Jelikož žalovaná porušila svou povinnost ze smlouvy a 2 měsíce za sebou (splátka za měsíc prosinec 2019 a za měsíc leden roku 2020) neuhradila splátku, respektive pro prodlení s jednou splátkou déle než 3 měsíce, byl úvěr dne 23. 7. 2020 zesplatněn a žalované bylo zasláno oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k doplacení dlužné částky ve výši 26 230,09 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 21 578,44 Kč, úroku ke dni zesplatnění ve výši 1 153,60 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč a dlužného pojistného ve výši 498 Kč, přičemž co se týče smluvní pokuty, bylo v části V. smlouvy mezi účastnicemi sjednáno, že pro případ prodlení s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Žalobkyně se přitom domáhá zaplacení této smluvní pokuty za prodlení žalované s úhradou splátek za období měsíců listopad 2019 až duben 2020, každá ve výši 500 Kč, celkem tedy na smluvní pokutě částky 3 000 Kč. 2. Před zahájením ústního jednání konaného dne 14. října 2021 žalobkyně vzala podanou žalobu na jistině částečně zpět o částku 12 000 Kč s odůvodněním, že tuto částku žalovaná žalobkyni uhradila na předmětný dluh po podání žaloby. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil, když souhlasu žalované s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o. s. ř. třeba. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 4. K jednání nařízenému na den 14. října 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o hotovostním úvěru [číslo] ze dne [datum], dále z dokladu o vyplacení úvěru – výpisu z účtu prokazující převod částky 49 000 Kč na účet číslo [bankovní účet] dne 21. 9. 2018 soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků žalované, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje. 6. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělila, že je vdaná, má 3 děti, je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] a její čistý měsíční příjem činí 16 000 Kč. Dále žalovaná uvedla, že příjmy domácnosti jsou v celkové výši 36 000 Kč a příjmy žalované si žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z účtu žalované, který jí byl předložen, přičemž z těchto žalobkyně zjistila celkové příjmy žalované za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy, tedy za měsíce červen, červenec a srpen 2018 ve výši 46 554 Kč a zjištěný průměrný měsíční příjem tak činil 15 518 Kč. Žalovaná dále sdělila své výdaje, které měly činit 12 000 Kč měsíčně s tím, že částka 2 500 Kč měla připadat na bydlení a zbylá částka ve výši 9 500 Kč pak tedy na ostatní. Žalobkyně pro ověření dalších výdajů využila rovněž údaje o životním minimu, které v době uzavření předmětné smlouvy činilo 6 350 Kč. Žalobkyně proto vycházela ze skutečně zjištěného průměrného měsíčního příjmu žalované výši 15 518 Kč a po odečtení životního minima ve výši 6 350 Kč a splátek osobních úvěrů ve výši 6 166 Kč měsíčně dospěla k závěru, že žalované zbývá měsíčně k dispozici částka 3 002 Kč a žalovaná tak bude schopna řádně hradit měsíční splátku ve výši 2 583 Kč. 11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně nelze souhlasit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každ