10 C 252/2015-220 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne [datum] se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova] specifikovaných ve výroku I. rozsudku s odůvodněním, že se hodlá domáhat jejich vydání postupem podle § 10 odst. 4 zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále také jen„ restituční zákon“, ovšem žalovaný v současné době není zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, ač by tomu tak mělo být. Žalobce v žalobě uvedl, že je církevní právnickou osobou evidovanou v Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností u Ministerstva kultury. Její právní předchůdce tehdy působící pod názvem„ [označení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“ (dále také jen„ právní předchůdce“) byl za doby nacistické okupace [anonymizováno] rozpuštěn výnosem [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum] a jeho majetek byl zkonfiskován. Po nacistické konfiskaci byl původní majetek žalobce zapsán na třetí subjekty, zejména organizace [anonymizována dvě slova], které následně spolu s [anonymizována dvě slova] zanikly. Část nemovitostí byla odepsána do knihovní vložky [číslo] [číslo] kam bylo zapsáno vlastnické právo pro„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, v knihovní vložce [číslo] bylo vloženo vlastnické právo pro„ [anonymizována dvě slova]“. 2. Předchůdce žalobce se po válce domáhal v rámci tehdy platných právních předpisů vrácení nemovitostí, a protože dekret presidenta republiky č. 5/1995 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavu (dále jen„ Dekret č. 5/ 1945 Sb.“), tehdy sám v úplnosti neupravoval, jak se lze obecně domoci restituce majetku, požádal ještě v roce 1945 velmistr [jméno] [příjmení] místně příslušné orgány veřejné správy, vládu a Ministerstvo školství a národní osvěty o vrácení majetku. Obnovení pořádku v pozemkových knihách bylo následně možno až účinností zákona č. 128/1946 Sb., ze dne 16. 5. 1946, o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen„ zákon č. 128/1946 Sb.“), a to soudní cestou. Nárok bylo možné uplatnit v době tří let od účinnosti tohoto předpisu, avšak s ohledem na historický vývoj související s nástupem komunistického režimu to nebylo fakticky možné. Žalobce se z uvedených důvodů domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného 1), aby se následně mohl vůči němu domáhat jejich vydání podle restitučního zákona. K vlastnickému právu žalovaného 1) potažmo domnělému vlastnickému právu žalovaného 2) resp. žalovaného 3) potom žalobce uvedl, že na tyto žalované nemohlo být vlastnické právo k nemovitostem z žalovaného 1) převedeno, neboť tomu bránily tzv. blokační paragrafy, zejména § 29 zák.č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. Přitom pozemky parc. [číslo] měl původně od žalovaného 1) nabýt žalovaný 3) postupem podle zák.č. 172/1991 Sb., a žalovaný 3) je měl následně převést do vlastnictví žalovaného 2) (do katastru nemovitostí zapsáno vkladem v případě pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [číslo] a v případě pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [číslo]); pro převod z žalovaného 1) na žalovaného 3) však dle žalobce nebyly splněny podmínky zák.č. 172/1991 Sb. Zbývající nemovitosti měl potom žalovaný 2) nabýt od žalovaného 1) podle zák.č. 157/2000 Sb., a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] (do katastru nemovitostí zapsáno záznamem [anonymizováno] [číslo]). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tedy určení, že vlastníkem nemovitostí je žalovaný 1), spatřuje žalobce v tom, že bez tohoto určení se nemůže domáhat vydání nemovitostí podle restitučního zákona, když podle tohoto zákona může být povinnou osobou právě pouze žalovaný 1). 3. Žalovaní se k žalobě vyjádřili a navrhli zamítnutí žaloby. Žalovaný 1), k jehož procesnímu stanovisku se žalovaný 2) a 3) v zásadě připojili, předně namítl, že žalobce není nadán aktivní legitimací v řízení, když z listin předkládaných žalobcem není prokázáno, že žalobce je právním nástupcem osoby s názvem [označení] [příjmení] [anonymizováno 5 slov]. Žalovaný 1) dále namítl, že pakliže se žalobce domáhá„ převedení“ předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného 1) v intencích ust. § 18 restitučního zákona, je třeba, aby žalobce v řízení tvrdil a také prokázal, zda předmětné nemovitosti posléze budou způsobilé k vydání podle ust. § 7 restitučního zákona, protože pokud by se žalobce v následném řízení vydání majetku nedomohl, bylo by neoprávněně a nepřípustně zasáhnuto do majetkové sféry žalovaného 2), který aktuálně předmětné nemovitosti vlastní. Touto otázkou by se měl soud zabývat předběžně a odpověď na tuto otázku potom bude rozhodující ve vyřešení otázky věcné legitimace žalobce na určení vlastnického práva žalovaného 1). Ten má za to, že nemovitosti k vydání způsobilé nejsou, když žalobce nebyl v rozhodném období, tzn. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, pro které je možné podle restitučního zákona uplatnit u soudu nárok na vrácení církevního majetku, zapsaným vlastníkem k vydání požadovaného nemovitého majetku, a tedy v té době neutrpěl (resp. její právní předchůdce) majetkovou křivdu ve smyslu § 5 restitučního zákona. V samotné pozemkové knize, knihovní vložce [číslo], jak ostatně tvrdí žalobce, bylo ohledně pozemku [anonymizováno] [číslo], knihovní vložce [číslo] (jak vyplývá z knihovní vložky [číslo]) ohledně pozemku [anonymizována dvě slova] a v knihovní vložce [číslo] ohledně pozemku [anonymizována dvě slova] ještě před počátkem rozhodného období zapsáno vlastnické právo na [anonymizována dvě slova], přičemž toto vlastnické právo bylo zapsáno i k datu [datum]. Vzhledem k uvedenému je možno ve smyslu § 2 zák.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů považovat pozemky [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [číslo] za původní historický majetek obce. Československý stát nabyl předmětné nemovité věci podle ust. § 30 zák.č. 279/1949 Sb. Navíc, pozemky parc. [číslo] nelze vydat již jen proto, že se jedná o zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 a) zák.č. 428/2012 Sb. Žalovaný 1) dále popisuje, že právní předchůdce žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl již na základě konfiskace [] [anonymizováno] dle nařízení ze dne [datum], jak vyplývá z [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum]. Toto vlastnické právo nikdy nebylo ve prospěch právního předchůdce žalobce obnoveno, neboť předchůdce žalobce nepostupoval v souladu se speciálním restitučním zákonem č. 128/1946 Sb., promeškal zákonnou lhůtu, když se v době od [datum] do [datum] neobrátil s požadavkem na obnovu vlastnického práva na příslušný soud. Přitom bez kladného soudního rozhodnutí o vrácení majetku postiženého zásahem hitlerovského Německa ve smyslu příslušného ustanovení tohoto zákona nemohlo dojít k obnovení vlastnictví původního vlastníka. Uvedený právní názor byl přímo ve vztahu k žalobci prezentován mimo jiné rozsudkem [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], potvrzeným rozsudkem [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], přičemž byl neúspěšně napaden dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, jenž bylo odmítnuto pod sp.zn. [spisová značka], a také ústavní stížností, jenž byla odmítnuta nálezem sp.zn. II. ÚS 2904/2008. Dále žalobce doplnil, že majetek právního předchůdce žalobce mohl být také úspěšně a účinně konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nebo č. 108/ 1945 Sb. Konečně žalovaný 1), se současným odkazem na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp.zn. 28 Cdo 4946/2015, 28 Cdo 5217/2015) zdůvodnil své přesvědčení o tom, že žalovaný 2) se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě převodu či přechodu vlastnického práva z žalovaného 1) potažmo žalovaného 3) zcela po právu, a to navzdory námitce žalobce, který zmínil překážky takových převodů či přechodů v podobě tzv. blokačních paragrafů, jak popsáno výše. Závěrem žalovaný 1) uvedl, že právní posouzení celé věci by mělo být v souladu se závěry uvedenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st .21/05, jak bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů č. 477/2005 Sb., a sice že„ V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla m