13 C 133/2022-32 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 541 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 3. 2021 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 4. 5. 2021. Žalovaný však dlužnou částku v termínu splatnosti neuhradil, proto žalobkyně požadovala zaplacení neuhrazené jistiny spolu se smluvní pokutou ve výši 918 Kč, náklady vynaloženými na mimosoudní vymáhání pohledávky ve výši 473 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč, který se skládá z neuhrazených paušálních nákladů za upomínání; kapitalizovaným zákonným úrokem z částky 6 000 Kč od 5. 5. 2021 do 5. 10. 2021 ve výši 207,49 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od 7. 10. 2021 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 byla pohledávka vůči žalovanému postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. 3. Podáním ze dne 7. 6. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 918 Kč zpět. Soud proto usnesením ze dne 10. 6. 2022, č. j. 13 C 133/2022-22 řízení v tomto rozsahu podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 8. 7. 2022. 4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u nařízeného jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud o věci jednal a rozhodl bez její přítomnosti. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. 5. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému označenému ve smlouvě jménem, příjmení, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně jistinu úvěru do 4. 5. 2021, avšak dlužnou částku v termínu splatnosti neuhradil. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 27. 10. 2021. Oznámení bylo zasláno žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 11. 10. 2021. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neposuzovala schopnost žalovaného splácet. Dne 7. 2. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. 6. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistiny úvěru. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2021 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 7. Předchůdkyně žalobkyně neposuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr řádně v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury. Před uzavřením smlouvy nezjišťovala skutečné reálné příjmy žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Výdaje žalovaného neověřila např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 6 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky žalobkyní zároveň vyzván, aby vrátil peněžní prostředky do 27. 10. 2021. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 28. 10. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 849 Kč, což představuje 57 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 189 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 57 % z částky 1 489 Kč činí 849 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 7. 6. 2022, neboť k výzvě bylo přistoupeno z důvodu, že žaloba neměla všechny náležitosti. Tvrzení obsažená v doplnění měla být uvedena již v žalobě samotné. Dále soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle, ve výši půjčené a žalované částky. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně.