13 C 161/2022-40 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 532 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 28. 6. 2021 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 500 Kč na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku, poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tj. 1 300 Kč a úrok ve výši 20 % měsíčně za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že by se stal celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, byl žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 2 523 Kč, splátku úvěru splatnou dne 1. 12. 2021 neuhradil, a proto došlo k zesplatnění celého úvěru, přičemž celková dlužná částka činí 10 532 Kč. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 3. Ze smlouvy revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 28. 6. 2021 a kopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně jako právnická osoba, označená ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem, se zavázala umožnit žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem (totožnost ověřena podle občanského průkazu), čerpat peněžní prostředky až do celkové výše 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit žalobkyni spolu s poplatky a úrokem sjednanými ve smlouvě. 4. Z výpisů bankovního účtu žalobkyně a sdělení [právnická osoba], ze dne 24. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky v celkové výši 6 500 Kč (5 000 Kč dne 28. 6. 2021, 1 400 Kč dne 14. 9. 2021, 100 Kč dne 22. 9. 2021). 5. Z výpisů k revolvingovému úvěru bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil jako splátku úvěru částku 2 523 Kč. 6. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 2. 2022 včetně podacího archu ze dne 8. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 15. 3. 2022, jinak bude dluh vymáhat soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 8. 2. 2022. 7. K posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet navrhla žalobkyně jako důkaz výplatní pásku žalovaného za měsíc květen 2021 a kartu klienta. Z výplatní pásky bylo zjištěno, že žalovanému byla v měsíci května 2021 vyplacena mzda ve výši 30 189 Kč. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 24 500 Kč, žije v pronájmu a jeho měsíční výdaje činí 8 000 Kč. 8. Na základě dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč na bankovní účet žalovaného. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze 2 523 Kč. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván, aby dlužnou částku zaplatil žalobkyni do dne 15. 3. 2022. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu trvalého pobytu dne 8. 2. 2022. Před uzavřením smlouvy o úvěru si žalobkyně vyžádala od žalovaného pouze výplatní pásku za jeden měsíc. 9. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném od 1. 1. 2021 do 20. 9. 2021, neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. 10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávané spotřebitelské smlouvy. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. 12. Žalobkyně před uzavřením smlouvy nezjišťovala skutečné reálné příjmy a také výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek minimálně za 3 měsíce, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho skutečných příjmech a výdajích. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala výplatní pásku pouze za jeden měsíc, což soud nepovažuje za dostatečné, a proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč, přičemž žalovaný zaplatil žalobkyni 2 523 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 3 977 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván, aby vrátil peněžní prostředky do dne 15. 3. 2022, avšak peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 977 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 16. 3. 2022 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.