13 C 191/2022-56 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 322,28 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 22. 1. 2021 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím bankovního účtu úvěr, jehož konečná výše činila 13 322,28 Kč. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit úvěr nejpozději dne 21. 5. 2021, avšak do dnešního dne neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. Pokud by soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně žádala, aby soud posoudil nárok žalobkyně na zaplacení jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, obchodních podmínek a standardních informací o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel s předchůdkyní žalobkyně označenou ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem smlouvu, na základě mohl čerpat finanční prostředky až do výše 80 000 Kč. Z kopie občanského průkazu bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 31. 8. 2022 a potvrzení o provedené platbě ze dne 22. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovanému byly na jeho bankovní účet dne 22. 1. 2021 předchůdkyní žalobkyně zaslány peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Z výpisu úvěrového účtu/platební bilance bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Z platebních informací bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně požadovala po žalovaném uhrazení jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč a úroků ve výši 3 072,28 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku vůči žalovanému z titulu předmětné smlouvy o úvěru. Z oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 23. 6. 2021 včetně podacího lístku ze dne 23. 6. 2021 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o úvěru postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván žalobkyní, aby uhradil pohledávku z titulu smlouvy o úvěru nejpozději do 3 dnů. Výše uvedené písemnosti byly žalovanému zaslány na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na jeho bankovní účet. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Oznámení bylo zasláno žalovanému na dresu uvedenou ve smlouvě dne 23. 6. 2021. Do dnešního dne žalovaný částku 10 000 Kč žalobkyni neuhradil. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. 1. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2021 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, která mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. Soud proto při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne k neplatnosti vždy v jakékoliv fázi řízení. 6. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by její předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive, že byly před uzavřením smlouvy zkoumány reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný do dnešního dne nevrátil. Na straně žalovaného tedy trvá bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 10 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2021 zároveň vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě 3 dnů. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalovanému dne 28. 6. 2021 a lhůta k plnění uplynula dne 1. 7. 2021. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená jeho možnostem ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 2. 7. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení pouze částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 104 Kč, což představuje 49 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2), § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 49 % z částky 2 252 Kč činí 1 104 Kč. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 8. 9. 2022, neboť k výzvě na doplnění žaloby soud přistoupil z důvodu, že žaloba neměla všechny náležitosti. Tvrzení obsažená v doplnění měla být uvedena již v žalobě samotné. Dále soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a