13 C 48/2021-43 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 14. 3. 2016 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 400 Kč nejpozději dne 13. 4. 2016, avšak do dnešního dne neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021 byla pohledávka vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. 3. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání soudu dne [datum] se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného. Žalovaný však dlužnou částku spolu se sjednaným poplatkem ve výši 1 400 Kč v termínu splatnosti dne 13. 4. 2016 neuhradil. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Oznámení spolu s předžalobní výzvou bylo zasláno žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 13. 4. 2021. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně nezkoumala, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná co do požadované jistiny úvěru. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 6. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposuzovala schopnost žalovaného splácet v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury. Před uzavřením smlouvy žádným způsobem nezjišťovala aktuální reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele žalovaného, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek apod. Výdaje žalovaného neověřila např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho příjmech a výdajích. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 5 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne 13. 4. 2021 zároveň vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě 3 dnů. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalovanému dne 16. 4. 2021 a lhůta k plnění uplynula dne 19. 4. 2021. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 4. 2021 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 209 Kč, což představuje 14 % celkových nákladů řízení žalobkyně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a nákladů zastoupení - odměny za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.”), náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 189 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 14 % z částky 1 489 Kč činí 209 Kč. V souladu s § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle a ve výši žalované částky.