16 C 219/2021-37 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 20 951,05 Kč dále zaplacení úroku z prodlení v částce 488,32 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 19 325,93 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, tj. ve výši 5 % čerpaného úvěru, přičemž konkrétní výše splátky jí byla vždy oznámena měsíčním výpisem z úvěrového účtu. Žalobkyně dále tvrdila, že svůj závazek ze smlouvy splnila a otevřela žalované úvěrový účet číslo [bankovní účet] a vydala žalované kreditní kartu, žalovaná však svou povinnost ze smlouvy nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy, prohlásila poskytnutý úvěr dopisem ze dne 31. 10. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná tak žalobkyni dluží předmětnou částku, která sestává z jistiny v částce 19 325,93 Kč, dále smluvního poplatku v částce 1 625,12 Kč a dalšího příslušenství této pohledávky tvořeného úrokem z prodlení, jak uvedeno výše. Žalovaná žalobkyni tuto pohledávku neuhradila ani poté, co k tomu byla vyzvána ještě předžalobní výzvou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum] a platební historie ke smlouvě [číslo] soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, k čemuž dále dodává, že z platební historie vyplývá, že žalovaná na základě uzavřené smlouvy čerpala k tíži účtu (bezhotovostními platbami u obchodníků a výběry z bankomatů) celkem částku 38 319,26 Kč a uhradila celkem částku 33 000 Kč. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost žalované poskytla peněžní prostředky celkem ve výši 38 319,26 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z čerpaného úvěru. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, kdy žalobkyni celkem uhradila částku 33 000 Kč. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že čistý příjem žalované byl ve výši 19 053 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti byl ve výši 30 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti klienta (žalované) žalobkyně porovnala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů klienta, kdy z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měla žalovaná v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíční splátky 6 150,62 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíční splátky 4 848 Kč a po provedeném individuálním hodnocení klienta (žalované) žalobkyně žádosti klienta (žalované) vyhověla a schválila kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalované byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout. 11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované (zjištěním a ověřením jejího čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr