16 C 265/2021-38 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 50 380,08 Kč spolu s úrokem v částce 3 890,83 Kč a dále s úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 30 000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 3 754,17 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 30 000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 24 139 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 7 352 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení v částce 7 760 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v částce 9 027 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 14. 1. 2019. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčkou neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 24. 6. 2019 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 25. 2. 2021 - předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 18 splátkách po 3 008 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku neuhradil dosud ničeho. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako dělník ve společnosti [právnická osoba], žije v nájmu, jeho měsíční příjem činí 24 000 Kč, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že čistý příjem žadatele činí 24 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti jsou 12 000 Kč, celkem příjmy 36 000 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 9 000 Kč, přičemž žadatel o úvěr (žalovaný) předložil 3 výplatní pásky za měsíc duben, květen a červen 2017. 11. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť se nezaobírala výdajovou stránkou žadatele o úvěr, respektive o této nic netvrdí a ani z předložených listin není zřejmé, jak dospěla k částce 9 000 Kč jako odhadovaným měsíčním výdajům žadatele o úvěr. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Kra