26 C 161/2022-38 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalobkyně žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 3. 2021 ve výši 10 000 Kč, kteréžto prostředky se žalovaná ve smlouvě zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 330 Kč v době splatnosti sjednané ve splátkách po dobu 24 měsíců. Ve smlouvě byly sjednány další poplatky, které byla žalovaná povinna žalobkyni v dohodnuté době splatit. Před poskytnutím finančních prostředků provedla žalobkyně verifikaci osobních údajů žalované elektronickou cestou pomocí unikátního kódu zaslaného formou SMS zprávy na mobilní telefon žalované. V rámci verifikace dále žalovaná ze svého účtu poukázala žalobkyni částku 1 Kč. Žalovaná porušila podmínky smlouvy, neboť úvěr nesplatila řádně a včas a na nesplacené jistině, poplatcích a vynaložených nákladech na vymáhání této pohledávky dluží žalovanou částku. Úvěr byl žalobkyní ke dni 4. 2. 2022 v souladu se smlouvou zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k jeho zaplacení. Vzhledem k tomu, že na výzvy k úhradě úvěru ani na předžalobní výzvu k úhradě žalovaná nereagovala, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnila a ke své procesní obraně neuvedla ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalované a po její verifikační platbě 1 Kč a verifikaci pomocí fotografie žalované, fotografie jejího občanského průkazu a odesláním přihlašovacího kódu formou SMS na telefon žalované, poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 9. 3. 2021. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru v pravidelných 24 měsíčních splátkách, kterými měla žalovaná zaplatit žalobkyni celkem částku 13 760 Kč. Převod částky 10 000 Kč z účtu žalobkyně na účet žalované byl zjištěn z výpisu účtu žalobkyně a z potvrzení o provedené platbě z 9. 3. 2021. Poskytnutí finančních prostředků žalované předcházelo verifikační ověření formou speciálního kódu zaslaného věřitelkou žalované SMS zprávou na její mobilní telefon. Uvedené bylo zjištěno jednak ze smlouvy o úvěru a jednak z výpisu z úvěrového účtu vedeného pro žalovanou, ze kterého se podává, že žalovaná úvěr v době splatnosti neplatila řádně a včas a na úvěr uhradila pouze ve splátkách celkem částku 6 609 Kč. Z tvrzení žalobkyně je pak zjištěno, že mimo uvedenou platbu obdržela od žalované verifikační platbu ve výši 1 Kč. Z výzev před podáním žaloby a z předžalobní výzvy z 11. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení nesplacené části poskytnutého úvěru, a to v celkové výši 10 437 Kč. 4. Ačkoliv žalobkyně v návrhu uvedla, že se zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon o spotřebním úvěru“), neboť předtím, než poskytla žalované tvrzený úvěr, provedla její scoring a dále lustraci osoby žadatelky v příslušných registrech, nicméně z žádného listinného důkazu nebyla tato tvrzení prokázána. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu, neboť její tvrzení nebyla důkazními prostředky prokázána. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalované poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalované posoudit její úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy. 5. V daném případě soud proto posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy shledal po právu nárok žalobkyně na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky 3 390 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout. 6. Pokud se týká požadovaného úroku z prodlení z dlužné pohledávky, na ten žalobkyni s ohledem na uvedené nárok nesvědčí. K tomuto závěru dospěl např. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, ze kterého vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., vzniká proto věřiteli teprve od okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době stanovené podle § 87 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem této úpravy je totiž ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že z důvodu většího procesního úspěchu žalované v tomto sporu, u níž však nebylo ze spisu zjištěno, že by jí byly nějaké náklady řízení vznikly, žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. 8. Lhůta k plnění vyplývá z ust. § 160 odst. 1, věty před středníkem o. s. ř.