26 C 301/2021-44 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 2. 11. 2020 ve výši 20 000 Kč (dále také jen„ smlouva“), kteréžto prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 000 Kč v době splatnosti. Ve smlouvě se dále (mimo jiné) její účastníci dohodli na tom, že žalovaný je povinen zaplatit za poskytnutí úvěru úrok ve výši 20 % měsíčně, jeho celková výše v daném případě činí 9 823 Kč. Žalovaný ke dni žaloby na úvěr zaplatil celkem 10 229 Kč. Podle smlouvy se stal celý nesplacený dluh splatný z důvodu prodlení žalovaného s jeho pravidelnou úhradou, a protože žalovaný zesplatněný dluh z úvěru v dohodnuté době od zesplatnění nezaplatil, ode dne 1. 4. 2021 je v prodlení se zaplacením tohoto dluhu. Protože žalovaný nereagoval a předžalobní výzvu žalobkyně a tento dluh nezaplatil ani pod hrozbou soudního řízení, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 2. 11. 2020 a také z výpisu z účtu žalobkyně za prokázáno, že žalobkyně na základě mezi ní a žalovaným distančně – prostřednictvím elektronických prostředků, uzavřené smlouvy, poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč na jeho účet č. [bankovní účet], které se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu se sjednaným poplatkem za úvěr ve výši 20 % z čerpané jistiny, v daném případě ve výši 4 000 Kč. Tento poplatek se ve smyslu smlouvy stal ke konci každého kalendářního měsíce součástí jistiny úvěru (bod 5.1 smlouvy). Podle bodu 6.1 smlouvy, byl žalovaný povinen dále také platit úrok ve výši 20 % měsíčně z poskytnutých peněžních prostředků za dobu od prvního dne druhého měsíce po poskytnutí úvěru do dne splatnosti úvěru s tím, že při se zaplacením dluhu byl dlužník namísto ve smlouvě sjednaného úroku povinen zaplatit úrok ve výši 8 % ročně. Z výpisu z revolvingového úvěru (účtu) poskytnutého žalovanému a z tvrzení obsažených v žalobě soud zjistil, že dluh žalovaného na jistině po započtení došlých plateb činí 20 000 Kč, dluh na úroku ve výši 9 823 Kč a dluh na poplatku ve výši 4 000 Kč. Z předžalobní upomínky datované 22. 7. 2021 a z podacího archu svědčícího o jejím odeslání žalovanému dne 22. 7. 2021 vzal soud za zjištěné, že žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy [číslo]. 4. Žalobkyně v návrhu neuvedla, zda a jakým způsobem se zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a zda tedy před tím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto dobrodiní soudu a po poučení odvrátit případný procesní neúspěch ve sporu v tomto směru. Soud tak neměl možnost zjistit a posoudit, zda žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Dospěl proto k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je z důvodu absence splnění zákonné povinnosti žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho schopnost úvěr splácet, neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně 5. informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání např. o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadovaných smluvených úroků, poplatků a úroků z prodlení z částky, která se nestala splatnou podle uvedené neplatné smlouvy. 6. V daném případě soud proto posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pročež uzavřel, že žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky. S ohledem na její tvrzení, že poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, ze které žalovaný zaplatil toliko částku 10 229 Kč, má soud za to, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 9 771 Kč. V tomto rozsahu proto žalobě soud vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout. 7. Z listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z neplatné smlouvy v předžalobní výzvě a stanovila mu lhůtu splatnosti do 25. 8. 2021. K tomuto datu žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval a následujícím dnem se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu (vydání bezdůvodného obohacení). Soud z toho důvodu žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení z dlužné částky 9 771 Kč v zákonné výši ode dne následujícího po stanovené lhůtě splatnosti do zaplacení. Nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení byl posouzen podle § 1968 a § 1970 o. z., a podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, účinného ke dni prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého dluhu. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť nebylo ze spisu zjištěno, že by procesně úspěšnému žalovanému byly v tomto řízení jakékoliv náklady vznikly. 9. Lhůta k plnění vyplývá z ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.