37 C 174/2022-36 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě dne 19. 5. 2022 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 16 500,93 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [právnická osoba] uzavřel dne [datum] s žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce celkem 27 888 Kč v pravidelných měsíčních splátkách. Této své povinnosti žalovaný nedostál, uhradil právnímu předchůdci žalobce jen 7 000 Kč, v souladu se smluvními podmínkami se proto závazek žalovaného stal celý splatný nejpozději ke dni [datum], celková dlužná částka tak činila 20 788 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 11 474,92 Kč a zůstatku smluvního příslušenství ve výši 9 413,09 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka věřitele postoupena na žalobce. Žalobce tak požaduje po žalovaném částku nesplacené jistiny ve výši 11 474,92 Kč, úrok z prodlení, kapitalizovaný úrok, náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu ve výši 5 026,01 Kč. 2. Žalovaný k věci u jednání uvedl, že smlouvu o poskytnutí úvěru nejspíše uzavřel, měl v minulosti více takových smluv, a to již před uzavřením smlouvy v této věci, o čemž právního předchůdce žalobce informoval před uzavřením smlouvy. 3. Jednání ve věci bylo nařízeno na [datum], žalobce se z jednání omluvil, o odročení jednání požádáno nebylo, dle ust. 101 odst. 3 o.s.ř. tedy jednal soud ve věci v nepřítomnosti žalobce. 4. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru ze dne [datum], výplatními lístky žalovaného [období] [anonymizována dvě slova] [rok], rozsudky [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], z těchto důkazů soud zjistil, že žalovaný měl dne [datum] uzavřít s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v hotovosti ve výši celkem 15 000 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v měsíčních splátkách po 1 990 Kč společně s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a poplatku za inkaso plateb v hotovosti, celkem měl právnímu předchůdci žalobce uhradit částku 27 888 Kč, dle tvrzení žalobce ale bylo splaceno jen 7 000 Kč. Z dokladů, které měl žalovaný předložit před uzavřením smlouvy o úvěru plyne, že byl zaměstnán na dobu určitou do [datum] u [právnická osoba] a.s., jeho měsíční příjem od [období] [anonymizováno] [měsíc] [rok] se pohyboval mezi 11 158 Kč až 12 562 Kč, z výplatních lístků je zřejmé, že mu byly prováděny exekuční srážky pro nepřednostní pohledávky. Z obsahu spisů Okresního soudu v Opavě provedených k důkazu pak soud zjistil, že ještě před poskytnutím úvěru od žalobce žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba], na základě které mu byl poskytnut úvěr vyčerpaný ve výši 13 000 Kč, který žalovaný řádně nehradil, dále dne [datum] žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], smlouvu o poskytnutí zápůjčky, na základě které mu byla poskytnuta zápůjčka ve výši 6 000 Kč, kterou žalovaný rovněž řádně nesplácel. 5. Podle ust. § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud podle citovaných ustanovení občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně v rozsahu to co, žalovaný od právního předchůdce žalobce skutečně čerpal, tedy 15 000 Kč, po odečtení toho, což již žalobci (jeho právnímu předchůdci) dle jeho tvrzení vrátil, tzn. celkem částku 7 000 Kč představující tři měsíční splátky úvěru, tedy v rozsahu 8 000 Kč, a to jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Samotnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce pak soud vyhodnotil jako neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta prvá, zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce byl jako věřitel povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl povinen vycházet z dostatečných informací získaných od žalované, a i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měl spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Právní předchůdce žalobce jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným (v jeho žádosti o poskytnutí úvěru), ale tato tvrzení i dostatečně prověřit a zejména odborně vyhodnotit. V tomto směru nicméně právní předchůdce žalobce dle názoru soudu úvěruschopnost žalovaného dostatečně nevyhodnotil, neboť s ohledem na jeho výši příjmu, jeho již existující závazky, jak plynou ze skutkových zjištění výše uvedených (existence neuhrazených závazků žalovaného musela být právnímu předchůdci žalobce zřejmá z předložených výplatních lístků), musel by dojít k závěru, že žalovaný není schopen hradit další závazek, a to zejména s přihlédnutím právě k jeho již existujícím závazkům z úvěru a půjček, jakož i k výši měsíčního příjmu, který zdaleka nedosahoval průměrný hrubý měsíční příjem v roce 2019 - 34 125 Kč (dle https: // www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti 2019); u žalovaného se jednalo o čistý měsíční příjem v částce okolo 11 000 Kč – 12 000 Kč, navíc žalovaný měl pracovní poměr jen dobu určitou, která byla kratší, než předpokládaná doba splátek úvěru. Při dodržování zásady odpovědného úvěrování by dle názoru soudu nemohl právní předchůdce žalobce úvěr žalovanému poskytnout, neboť by u něj musely nastat důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet s ohledem na to, že dosahuje minimálního příjmu v poměru s průměrem v České republice a z tohoto příjmu je nucen již hradit další závazky, bez ohledu ne jejich výši. Nárok žalobce pak, jak je výše uvedeno, soud vyhodnotil jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení odpovídajícího tomu, co žalovaný od právního předchůdce žalobce skutečně čerpal po zohlednění provedených plateb, to znamená ve výši 8 000 Kč, včetně požadovaného příslušenství z této částky ve formě úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Ve zbývající části, ve které žalobce požaduje nároky na poplatky, úroky a smluvní pokutu, které plynou ze smlouvy, pak soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohled