9 C 193/2022-21 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 104 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal jistinu úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč zaplatit žalobkyni do 25. 5. 2022 a po prodloužení splatnosti do 24. 6. 2022. Žalovaný však dlužnou částku v termínu splatnosti neuhradil, proto žalobkyně požadovala zaplacení neuhrazené jistiny spolu s poplatkem, smluvní pokutou ve výši 900 Kč, náklady za vymáhání pohledávky ve výši 2 600 Kč a zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. K nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně předem omluvila svou neúčast u jednání a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému označenému ve smlouvě jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu s poplatkem. Celkově měl žalovaný žalobkyni uhradit 3 840 Kč do 25. 5. 2022, po prodloužení splatnosti do 24. 6. 2022, avšak neuhradil ničeho. Dne 4. 7. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky do 9. 7. 2022, následně byly žalovanému zaslány další dvě upomínky, poslední výzva před žalobou dne 1. 8. 2022 se splatností do 8. 8. 2022. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala pouze příjmy žalovaného. Za tímto účelem požádala žalovaného o předložení výplatních pásek, ze kterých zjistila, že žalovaný měl za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy průměrnou mzdu 20 832 Kč. Dále zjistila, že žalovaný neměl žádnou exekuci. Co se týče výdajů žalovaného, žalobkyně vycházela jen z tvrzení uvedených v zákaznické kartě. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. 6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 7. Žalobkyně neprokázala, že posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr řádně v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury. Před uzavřením smlouvy nezjišťovala skutečné reálné výdaje žalovaného např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho skutečných výdajích. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 3 000 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovanému byla dne 1. 8. 2022 zaslána výzva k úhradě dlužné částky do 8. 8. 2022, peněžité plnění však do dnešního dne nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 9. 8. 2022 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.