13 C 33/2023-32 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 447 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] (dále také jen„ smlouva o zápůjčce“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 175 Kč do [datum], avšak uhradil pouze 328 Kč. Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny 20 000 Kč, poplatku 6 175 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč, smluvní pokuty 7 772 Kč za prodlení s úhradou zápůjčky počítanou ve výši 0,10 % denně od [datum] do [datum] z částky 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 26 175 Kč od [datum] do zaplacení. V případě, že by soud dospěl k závěru, že je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná, žalobkyně navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost vrátit půjčené finanční prostředky z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci s tímto postupem soudu souhlasili. 4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] a všeobecných obchodních podmínek bylo zjištěno, že se žalobkyně jako právnická osoba, označená ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem, zavázala poskytnout žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 6 175 Kč do [datum]. 5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala ze svého bankovního účtu na účet č. [bankovní účet] částku 20 000 Kč. 6. Ze sdělení [právnická osoba] na č. l. 26 bylo zjištěno, že majitelem bankovního účtu č. [bankovní účet] je žalovaný. 7. Z upomínek ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně několikrát vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce. 8. Z výzvy ze dne [datum] včetně poštovního podacího lístku ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 36 388 Kč vzniklé ze smlouvy o zápůjčce a nákladů řízení do 3 dnů, jinak bude dluh vymáhat soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne [datum]. 9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na bankovní účet žalovaného, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem do dne [datum], avšak uhradil pouze 328 Kč. Dne [datum] byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, ve které byl vyzván, aby dlužnou částku uhradil žalobkyni do 3 dnů. 10. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o zápůjčce, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném od 1. 1. 2021 do [datum], neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. 11. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávané spotřebitelské smlouvy. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. 13. Žalobkyně byla soudem vyzvána přípisem ze dne [datum], aby doplnila veškerá rozhodující skutková tvrzení a předložila důkazní návrhy k okolnosti, jak při sjednávání smlouvy konkrétně posuzovala schopnost žalovaného splácet. Zároveň byla upozorněna, že vždy je třeba zkoumat nejen příjmovou, ale výdajovou stránku rozpočtu spotřebitele, přičemž odkaz na zákaznickou kartu či obecné proklamace jsou nedostačující. Nato žalobkyně uvedla, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení ani navrhovat důkazy a v případě, že soud dospěje k závěru, že je smlouva neplatná, navrhuje, aby soud rozhodl o nároku žalobkyně podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. 14. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce neověřila schopnost žalovaného splácet předmětnou zápůjčku, neověřila jeho reálné příjmy a výdaje např. z výpisů bankovních účtů žalovaného, nájemní smlouvou, pracovní smlouvou, potvrzením od zaměstnavatele žalovaného o výši jeho mzdy, smlouvami o dodávkách energií apod. Žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jestliže neměla k dispozici ověřené údaje o jeho výdajích a dalších závazcích. Soud tak považuje smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. 15. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný splatil podle tvrzení žalobkyně částku 328 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 19 672 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě 3 dnů. Lhůta k plnění uplynula dne [datum]. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 19 672 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 16. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, proto by měl právo na náhradu nákladů řízení Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.